Vybíráme
13. 8. 2024, WEBREDAKTOR

Letos uplynulo 200 let od narození hudebního skladatele, pedagoga a vědce Josefa Leopolda Zvonaře (1824 – 1865). Oddělení Pragensií připomíná jeho výročí.

Tip! Půjčte si v katalogu publikace J. L. Zvonaře nebo publikace o něm samotném. Můžete si také projít náš výběr na konci článku.

„To není země, to je zahrádka. A jestli máš srdce, tak to musíš cejtit.“ Pronáší venkovský lékař v podání Rudolfa Hrušínského ve filmu Vesničko má středisková. Jeho legendární jízdy a „kochání se“ krajinou provází melodie písně „Čechy krásné, Čechy mé“. Naše prababičky se ji učily ve škole a úvodní slova se psávala na upomínkové předměty. Oblíbená byla, celkem pochopitelně, vojáky na frontách první světové války a bývala slyšet i na pohřbech. Nechybělo mnoho a mohla se stát hymnou.

Autorem textu, ze kterého vzešel dávný hit, byl básník a donátor knihoven Václav Jaromír Picek, občanským povoláním právník a úředník. Autorem nápěvu k básni, která se původně jmenovala „Vlastenské hory“, pak Josef Leopold Zvonař. Josef Leopold přišel na svět v Kublově na Berounsku, jen kousek od Hudlic, rodiště Josefa Jungmanna. V jeho době se doma běžně zpívalo a muzicírovalo, a tak se malý Jozífek naučil u slepého strýčka hrát hned na několik hudebních nástrojů. Chudá rodina neměla prostředky na studium, a proto nechala syna vyučit krejčím. Nadaného mladíka si naštěstí všiml farář Josef Dmych z blízkého Velíze, sám se ujal výuky a připravil Zvonaře ke zkouškám na piaristické škole v Berouně.

V obnošených šatech pana ředitele


Rodný dům J. L. Zvonaře v Kublově

Ani v dalším životě to Zvonař neměl zrovna lehké – houževnatost a píli musel prokazovat prakticky neustále. V šestnácti letech podal přihlášku na učitelský kurz v Praze, ale pro svůj nízký věk musel na přijetí rok čekat a mezitím se skoro sám živit. Když se na studium konečně dostal, byl na tom finančně tak, že si musel ručně opisovat učebnice a vyrobit si „na koleně“ vlastní kružítko. Jenže – na rozdíl od hudby – klasické učitelování mladého Zvonaře zrovna moc netáhlo, a tak jeho další kroky zamířily na Pražskou varhanickou školu. Ani tady ale mladík neměl na růžích ustláno. Živil se opisováním not a doučováním a z nedostatečné stravy onemocněl. Pracovitého, chudého studenta si oblíbil sám ředitel ústavu Karel František Pitsch a daroval mu svoje obnošené šaty. Na růžích ale neměli ustláno ani další studenti ústavu. Dostat se k cvičebním nástrojům, zejména ke klavíru, bylo obtížné. Další absolvent varhanické školy Leoš Janáček později vzpomínal, že cvičil na klaviatuře namalované na stole, a jistě nebyl sám. Po absolvování se Zvonař stal učitelem, Pitschovým zástupcem a posléze i prozatímním ředitelem. Definitivním se ale přes své velké zásluhy nestal a nejmenování pochopitelně nesl s hořkostí.

Dvořák k tabuli!


Pomník J. L. Zvonaře v Kublově

Pražská varhanická škola byla první svého druhu v monarchii a rozsahem vyučování převyšovala podobné školy v Německu. Nešlo o ledasjaký ústav – s výjimkou Bedřicha Smetany a Zdeňka Fibicha skoro všichni významní čeští skladatelé 19. stol. byli jeho absolventy. Připomeňme mj. už zmíněného Leoše Janáčka, Josefa Förstera nebo jeho syna Josefa Bohuslava, který se už podepisoval Foerster. V tamních lavicích sedával také Ludvík Kuba, později známý malíř, a jako na přísného učitele vzpomínal na J. L. Zvonaře další absolvent školy – Antonín Dvořák. Další kroky vedly hudebního pedagoga Zvonaře na Žofínskou akademii a Vyšší dívčí školu.

Co všechno ještě neexistovalo


Spolkový dům Hlahol na Masarykově nábřeží

Psal se počátek druhé poloviny 19. století a to, co nám dnes připadá samozřejmé, ještě neexistovalo. Například encyklopedie v češtině. Stal se jí až Riegrův slovník naučný, který začal vycházet v r. 1860. Josef Leopold do něj přispěl kapitolou Dějiny  hudby v Čechách a množstvím životopisných článků.

Také český spolkový život v 60. letech teprve začínal. V roce 1862 vznikl spolek Svatobor, téhož roku Sokol, o rok později vznikla Umělecká beseda a v r. 1860 pěvecký spolek Hlahol. Všechny čtyři působí dodnes. J. L. Zvonař stál u vzniku posledních tří jmenovaných a podílel se na jejich činnosti, v případě Hlaholu i jako místopředseda. Hlahol dnes sídlí na Masarykově nábřeží č. o. 16 ve spolkové budově, která je jedním z klenotů pražské secese. Výrazná vrcholová luneta v průčelí budovy nese spolkové heslo: „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti.“

V té době ještě prakticky neexistovala ani odborná hudební literatura v češtině, mezi jiným teorie sborového zpěvu a hudební pedagogiky. U zrodu stál opět Zvonař. Dobový tisk jej nemohl vynachválit. Národní listy prvního února 1865 napsaly: „Ve středu 25. t. m. měl p. Zvonař opět přednášku „O národních písních českých“ v místnostech Umělecké Besedy. Jest velmi zajímavo, sledovati přednášky tyto, které nás učí poznávati stáří a původ jednotlivých písní, jakož i vliv rozličných nástrojů na jejich složitost i povstání … P. Zvonař jest první, který se pustil do této nesnadné, ale nad míru vděčné práce, která mu, jak sám pravil, mnoho rozkoše působila. A věru, jen s láskou podniknutá práce může docílit takového výsledku.“

Na prázdninový výlet do Kublova a vzhůru na Velíz!


Bájný vrch Velíz

Když v necelých 41 letech bývalý krejčovský učeň, dodnes neprávem stojící ve stínu dalšího 200letého jubilanta Bedřicha Smetany, zemřel, stálo za ním kromě pedagogické práce na 200 vlastních skladeb, řada odborných publikací a osvětových přednášek. Pohřben je nad rodným Kublovem, na místě s tisíciletou historií – bájném vrchu Velíz. Obec se o odkaz slavného rodáka vzorně stará – a tak je možné si projít naučnou stezku okolo rodné chaloupky, navštívit pamětní síň i hrob J. L. Zvonaře na Velízi. Z jeho úbočí se pak můžeme přesvědčit, zda měl filmový pan doktor s tou „zemí-zahrádkou“ pravdu. Podle legendy právě sem jednoho dne J. L. Zvonař vystoupal a přečetl si Pickovu báseň, otištěnou v časopise Kwěty. Pak se zastavil, rozhlédl a v mysli mu vytanuly první tóny písně, v budoucnu často vydávané v dobách zkoušek (např. v r. 1939, 1940, 1942 a 1948). Verše ani melodie nejsou nijak velkolepé, komplikované a dramatické, ale spíš vřelé, mírné a útěšné. Možná jako sama česká a moravská krajina.

Čechy krásné, Čechy mé!
Duše má se s touhou pne,
kde ty vaše hory jsou,
zasnoubené s oblohou.

Pokračování písně:

//S oblohou a s nebesy, /kde přemejšlí na plesy /seraf světlem oděný, /k slávě Páně stvořený. //Pán ten stvořil také vás, /slavné Čechy, vlasti krás, /serafa vám s nebe dal, /váš by národ k zpěvu zval. //A ten národ pěje rád, /v žalmech však i touhu znát, /by ten anděl hájil Čech /do skonání světů všech. //Proto, krásné Čechy mé, /duše má se s touhou pne, /kde ty vaše hory jsou, /zasnoubené s oblohou. //

Připravil Václav Drašnar, Oddělení pragensií

Mohlo by vás zajímat

Tip! Můžete poslouchat hudu online v databázích se vzdáleným přístupem.

Dílo Josefa Leopolda Zvonaře:

Pragensiia nabízí k historii tradičních spolků:

K výletu do Zvonařova rodiště a okolí:

Mapy:

Tematické odkazy na Wikipedii:

Atributy k fotografiím:

SDÍLET NA FACEBOOKU