Vybíráme
7. 12. 2023, WEBREDAKTOR

7. prosince 1723 zemřel slavný architekt Jan Blažej Santini-Aichel. Oddělení pragensií připomíná 300. výročí jeho úmrtí.

Tip! Půjčte si knihy o Santinim a jeho dílech nebo si projděte výběr na konci článku.

Když poutník kulhá


Schodiště v Sedlci u Kutné Hory

„Kdo to měl být, ten Kulhavý poutník? Abych to řekl co nejstručněji, znamenal mi člověka, který někam jde. Kohosi, kdo zajisté má někam namířeno, ale napadá trochu na jednu nohu, a tak ovšem není rázným chodcem.“ (J. Čapek: Kulhavý poutník)

Jmenoval se Jan Blažej. Jako dítě kameníka italského původu Santina Aichela a jeho manželky Alžběty byl těmito dvěma jmény pokřtěn a zapsán do matriky chrámu sv. Víta. Jan Blažej byl prvorozený. Avšak povinnosti prvorozených – převzít otcovo řemeslo – dostát nemohl, na kameníka se nehodil. K práci s kamenem nebylo třeba jen představivosti, ale také tělesné síly. A té se částečně ochrnutému chlapci nedostávalo. Do otcovy dílny na Prašném mostě tedy časem nastoupil jeho mladší bratr. Ale co s prvorozeným, který ještě ke všemu kulhá?

Odpověď dal osobní architekt pražského arcibiskupa Jan Baptista Mathey. Jednou se zastavil u přítele Aichela na kus řeči a napadlo jej, že když mladý Jan nezvládne práci s dlátem a kladivem, může vládnout štětcem a paletou. Když to vyslovil tak vážený muž, snad bude malířství pro nejstaršího potomka to pravé. Mistr Aichel kývl a Mathey přivedl synka k císařskému dvornímu malíři. Zde se Jan Blažej vyučil.

Setkání všeliká


Kostel sv. Václava ve Zvoli na Vysočině

„Ale ta trocha kulhavosti mu nevadí, aby si, třebas napadaje, nešel svou cestou jako jiní lidé. Ba, jda o něco tíže a pomaleji než mnozí ostatní, někdy při tom více vidí a pozoruje a snad i o něco uvážlivěji si povšimne všelikých setkání.“ (J. Čapek: Kulhavý poutník)

U malířské profese ale Jan Blažej nezůstal. Nejspíš to, co viděl v otcově dílně, a potkávání s Matheyem jej vedlo od štětce ke kružidlu a úhelníku. Tehdy jsme o něco přišli, možná o šikovného malíře, ale mohli se těšit na něco mnohem lepšího… Konečně – od malování je blízko ke kreslení, a to se budoucímu architektovi náramně hodilo. Mladého Jana Blažeje provázelo štěstí v podobě dalších setkávání. Na své učednické cestě do země otcových předků se mohl seznámit mj. s dílem Francesca Borominiho. Radikálního Borominiho měli někteří jeho současníci za blázna, jenže to se už průkopníkům stává. A něco podobného, spolu s dvousetletým opomínáním, se Janu Blažejovi stalo později také.

Na cestách za Alpami Jan Blažej přibral italizované otcovo jméno – Santini. Italští stavaři bývali v Čechách zárukou kvality a také se tehdy tradovalo, že „vlašští zedníci jsou pohotovější a pilnější než Němci.“ A „nemají také žádné odpočinkové hodiny jako konkurence…“

Architekt s exotickým příjmením si dovedl všímat a důležití lidé si všímali jeho. Prvním objednatelem jeho projektu byl zbraslavský opat Wolfgang Lochner. V Santiniho pouhých 26 letech následoval opat sedleckého kláštera Jindřich Snopek s nabídkou k rekonstrukci chrámu. A od té doby zakázky vzdělaných představených klášterů jen pršely. Plasy, Kladruby, Želiv, Mariánská Týnice, Rajhrad, Křtiny… Přidaly se další církevní instituce a také významné šlechtické rody.

Práce zpotvořené a hojně zaplacené


Kopule kaple sv. Anny v Panenských Břežanech

„Vlaský stavitel zahájil práci v Želivě… a zpotvořil kostel tak důkladně, že jen odborník po zevrubném ohledání poznává, jaké vzezření mělo původní gotické trojlodí,“ píše r. 1903 F. J. Lehner v Dějinách umění národa českého.

„Vlaský“ stavitel využíval gotických dispozic starých, zchátralých budov a sloučil je s barokním pojetím. Nešlo ale o mechanické spojování, nýbrž o novou kvalitu, české specifikum – „barokní gotiku“ se zachováním sdělení obou slohů.

Lehnerovi, průkopníku památkové péče u nás, lze jeho kritičnost odpustit i v následujícím úryvcích. Doba Santiniho obecného věhlasu ještě nepřišla a Lehner vystupoval jako památkář, kterému, ve smyslu dobového, přísného pojetí disciplíny, šlo především o stylovou čistotu: „Vlaši … přestavovali a dle svého vkusu ozdobovali přesným slohem vystavěné kostely a znetvořili je navždy. Nečinili to ze zlomyslnosti, nýbrž z nevědomosti.“ A Santinimu konkrétně Lehner ještě naložil: „Co ušetřily válečné bouře a požáry po tolik věků, cizozemec do Čech přistěhovalý posléze zkazil, a za tu zkázu dal si hojně platiti.“

Santini byl skutečně hojně placen. Za geniální hru světel a stínů gotiky i dynamiku baroka v klášterních objektech, kaplích (např. v Panenských Břežanech) a venkovských kostelech. Ale i za originální dispozice zámků (Chlumec nad Cidlinou, Rychnov nad Kněžnou), hospodářských budov, drobných sakrálních památek nebo skříní pro varhany.

Nebylo mu ještě ani třicet a mohl si dovolit koupi dvou domů v dnešní Nerudově ulici (Valkounského, č. o. 14, a U Zlaté číše, č. o. 16). Uhradil je v hotovosti a ještě mohl půjčovat bratrovi i aristokratům.

Přímo z oken se pak Santini mohl dívat, jak se zhmotňuje jeho další dílo, Morzinský palác (dnes rumunská ambasáda). Stoupáme-li ulicí k Hradu, nad zmíněnými domy míjíme po pravé straně další objekty, na kterých se Santini podílel: Kolovratský palác, který dnes slouží italskému velvyslanectví, a monumentální kostel Panny Marie a sv. Kajetána.

Jen kousek odtud, mezi křivolakými uličkami Malé Strany, v kostele sv. Jana Křtitele pod Jánskými schody později spočinuly architektovy ostatky. Kostel s přilehlým hřbitovem už neexistuje, a tak zde dnes velkého architekta připomíná alespoň pamětní deska.

Korouhev krajiny tiché a svěcené


Kostel na Zelené hoře, „místo pro poutníky a výletníky“, tentokrát ale ne u Olomouce

„Občas se pozastaví, když se ta kratší noha malinko či více připomene; usedá třeba u příkopu, což je docela dobré místo k zastávce, neboť příkop je vždycky tak trochu příměrem světa a života, nebo se posadí do stínu pod velikým stromem, jehož listí se třpytí a šepotá dolů k zemi, do šíra kraje i vzhůru k velkoduchému blankytu, a zde tedy odpočívá, aby nespěl příliš kvapně, aby si pooddechl a při tom se porozhlédl. Tu, nabíraje na silách i na vděčně odevzdaném poklidu, nazírá úkazy veliké, jako jsou nebesa a dálky, a současně velmi drobné, jako je třeba pták anebo jen motýl.“ (J. Čapek: Kulhavý poutník)

Tvůrčí architektův duch však jakoby se cítil v husté zástavbě stísněně a potřeboval volnost a prostor, aby mohl vyniknout. A také vynikal, snad nejlépe, v přírodě a volné, venkovské krajině. Na Vysočině, kde se zdá být nebe blízko a kde se daří malířům a básníkům. Na popud uměnímilovného opata cisterciáckého kláštera Václava Vejmluvy zde vzniklo jedno z posledních a nejlepších Santiniho děl – poutní kostel na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Prostřednictvím tvorby Santini jistě hleděl k „velkoduchému blankytu“, nejspíš znal a třeba i „nazíral úkazy veliké a současně velmi drobné“. Kulhavý Mistr se také, konečně jako řada jiných vizionářů, dovedl nebo musel zastavit. To ale neznamenalo postávání, naopak. Za svůj krátký život – bylo mu dopřáno necelých 47 let – navrhl ke stu děl. A skoro stejně tolik nám poskytl příležitostí k cestám za jeho dílem i k zastavením.

Připravil Václav Drašnar, Oddělení pragensií

Mohlo by vás zajímat

Knihy a další materiály o slavném architektu

Atributy k fotografiím:

Fotografie v perexu: Kostel sv. Maří Magdalény v Deštném v Orlických horách, Wikimedia Commons. Právě tak všechny zbývající fotorafie.

SDÍLET NA FACEBOOKU