Vybíráme
25. 4. 2023, WEBREDAKTOR

Václav Drašnar z Oddělení pragensií píše o slavném Janu Kotěrovi, architektovi mohutného ducha a ryzího „karakteru“.

Konec devatenáctého století v Česku: Doba je ve varu, literatura, hudba a výtvarné umění už mají své novátory. Jen architektura se potácí ve formalismu a historizujících nápodobách. Až se náhle objevuje Jan Kotěra. Nemá to zrovna lehké, a navíc je mu dopřáno jen 51 let života. V dubnu si připomínáme 100. výročí jeho úmrtí. Tip! Půjčte si knihy spojené s Janem Kotěrou.

Jako by to pes voblízal


Tzv. Peterkův dům na Václavském náměstí. Na výzdobě fasády se podíleli sochaři S. Sucharda a J. Pekárek

Mladý architekt naráží na konzervatismus, konkurenci, ale i pochopitelnou starost o zachování rázu historického města. Hned jeho první pražský projekt komentuje J. Hlávka, že vypadá „jako by to pes voblízal“. Výrok ctihodného, ale už staršího architekta a mecenáše se týká jedné z prvních pražských secesních staveb – Peterkova domu v dolní části Václavského náměstí.

Jenže Kotěra se postupně prosazuje. Stává se v pouhých 27 letech profesorem Umělecko-průmyslové školy, později předsedou spolku Mánes a stavebním radou. A kromě zakázek získává i mladé zastánce a následovníky. Mnozí z nich na něj už čekali jako na smilování – do Prahy přiváží svoji nápaditost a zkušenost ze „světa“, z Vídně, kde studoval u slavného O. Wagnera. Vynikal už na škole; za svůj projekt tunelu pod kanálem La Manche získal prestižní Římskou cenu.

Od náhrobků k rohlíku


Plastika na hrobu M. Štěpánkové na Olšanských hřbitovech

Nadějný mladý architekt se pouští do řady oborů. Věnuje se scénografii a dodnes málo známým realizacím náhrobků na Olšanském a Novém židovském hřbitově. Na výstavě Obchodní a živnostenské komory v r. 1908 na Výstavišti vzbuzoval pozornost stánek ve tvaru obrovského rohlíku, jehož byl spoluautorem. Také na Staroměstském náměstí a na Vítkově mohly teoreticky stát pomníky Mistra Jana Husa a Jana Žižky od J. Kotěry. V zahraničí – na Světové výstavě v St. Louis v r. 1904 byl Kotěra autorem rakousko-uherského pavilonu.

Secesní skvost Moravy


Národní dům v Prostějově

V popředí Kotěrovy práce jsou ale logicky projekty obytných a veřejných budov. Doslova secesním skvostem a zároveň jednou z největších staveb své doby v monarchii se dodnes může pyšnit Prostějov. Kotěra nenavrhoval jen dispozice této, dnes bychom řekli multifunkční stavby, ale podílel se i na interiéru.

Ve Strašnicích si můžeme prohlédnout Trmalovu vilu, inspirovanou anglickou architekturou a zároveň slovanským folklórem, a v ní navštívit stálou výstavní expozici „Jan Kotěra – učitel bydlení“ a zdejší kulturní centrum. Vilu s ateliérem architekta samotného najdeme na Vinohradech. Kromě Suchardovy vily v Bubenči projektoval novátor řadu dalších v Praze i mimo ni. Například ve Zlíně vilu T. Bati, v Turnově vilu výtvarníka K. Vika, v Dobrušce Rýdlovu vilu aj.

Při výjezdu na dálnici z Prahy na Brno míjíme po levé straně michelskou dominantu, vodárenskou věž, která je rovněž dílem Kotěrovým. Její menší sestřička stojí v Třeboni. Z řady zaměstnaneckých kolonií navržených Kotěrou se realizace dočkala jediná – železničářská v Lounech. Ostatní – ve Zlíně, Rožnově, Králově Dvoře a pražských Záběhlicích zůstaly jen na papíře.

Nevídáno, neslýcháno


Svítilna v interiéru muzea v Hradci Králové

Než se objevili průkopníci tzv. Gesamtkunstwerk, ke kterým Kotěra patřil, nepouštěli se architekti mimo hranice svého oboru. „V Praze je dosti vzácným příkladem, když stavebník nebo podnikatel dá návrhy na dům zhotovit umělcem, a případem téměř neslýchaným je, aby umělec mimo stavby zařizoval vnitřní její uspořádání a staral se o výzdobu bytů,“ poznamenal k tomu J. Fanta. Jenže Kotěra se pouštěl prakticky do všeho – a s úspěchem. Do interiérů budov – designu nábytku (kavárna Arco, byt prof. A. Heverocha aj.), svítidel (prostějovský Národní dům, hradecké muzeum aj.), hraček, jídelních souprav, ale také železničních vagonů i výstavního kousku dnešního střešovického muzea MHD, tzv. primátorské tramvaje.

O intuitivním zdroji Kotěrovy tvorby by mohla napovídat inspirace hudbou, které jako nadaný kreslíř, grafik a malíř někdy využíval. Z původně posměšné přezdívky „Malerarchitekt“ se stala pochvala. V Kotěrově tvorbě se architektura s výtvarným uměním zvláštním způsobem spojovala.

Umění bez dutého a vylhaného


Muzeum v Hradci Králové

Průkopníka neodhalil v Kotěrovi ani Arne Novák. Chválil sice jeho obytná stavení, ale podobně jako další Kotěrovi „opozičníci“ vyčítal jeho dalším projektům málo ohledů k městskému okolí. „Většina jeho veřejných budov působí již dnes, z nevelkého časového odstupu, dojmem zvláštního tragického omylu… Jeho hradecké Průmyslové muzeum svrchovaně ignoruje silnou individualitu městskou, jeho Mozarteum v Praze popírá klidnou vertikální jsoucnost Jungmannovy třídy.“

Čas ale dal za pravdu vizionářům. Třeba královéhradecké muzeum z r. 1913 patří mezi významné stavby, možná i ve světovém měřítku, a samotný Hradec – Salón republiky – si dnes bez Kotěry s následovníkem Gočárem snad ani nedovedeme představit. Konkrétně o muzeu se vyjádřil F. X. Šalda jako o monumentalitě „zcela ryzí, bez všeho dutého, děravého a vylhaného“.

Nebát se ani manželky


Soutěžní návrh na Záložní úvěrní ústav v Hradci Králové

„Mohutný tvůrčí duch Kotěrův a jeho ryzí karakter umělecký neznaly smlouvání, neznaly kompromisů a ústupů,“ uvedl jeden z nekrologů. A Mistr také svůdným nabídkám, jež by byly v rozporu s jeho přesvědčením, nepodléhal.

Roku 1908 byl vyzván rakouskou šlechtou, aby zbudoval reprezentační pavilon na lovecké výstavě ve Vídni – s podmínkou, že bude barokního rázu. Kotěra podmínku odmítá a úkolu se vzdává. A když po šestileté práci na projektu pražské university škrtá následník trůnu jeho plány s poukazem na vypracování rovněž barokního návrhu, architekt za rok předkládá další návrh – souhlasný s prvním.

Možná ještě větší kuráž než vést si svou před korunním princem znamenalo odporovat manželce předního českého politika K. Kramáře. Novátor odmítl zásahy do svého projektu vily Barbo na Krymu. Známou Kramářovu vilu v Praze mohl stavět také Kotěra. Jenže to by zas nad Chotkovou silnicí nestál „Kotěra“. A tak má dnešní sídlo českých premiérů novobarokní podobu od F. Ohmanna. Názory a vkus se nesešly ani s TGM, jemuž Kotěra navrhoval hradní byt. Zakladatel naší moderní architektury práci moudře přenechal svému příteli J. Plečnikovi.

Kotěrova cihla, lidé od knih a jim podobní


Část fasády Laichterova domu na Vinohradech

V rajských dobách, kdy ještě mohly vznikat reprezentativní budovy pro nakladatelství s kvalitní produkcí a jejich majitelé mohli bydlet ve vile, vyprojektoval Mistr pro význačného nakladatele a přítele TGM J. Laichtera stylově „přelomovou“ budovu, která plnila funkci administrativní i obytnou. Obdivovat ji můžeme na Vinohradech, z parku, ve směru od sokolovny.

Vilu od Kotěry pak mohli užívat nakladatel J. Štenc (Všenory) a z příbuzné branže časopiseckých vydavatelů Moravan J. Herben (Hostišov u Votic). Jen na papíře zůstal projekt Baťovy zlínské knihovny. Přímo s autory knih se pak Kotěra „potkal“ v r. 1917 na podpisové listině tzv. Manifestu českých spisovatelů – za války prvním veřejném prohlášení, jež požadovalo sebeurčení českého národa.

Výrazné v Kotěrově tvorbě je Mozarteum, postavené r. 1913 jako sídlo hudebního nakladatelství M. Urbánka i s koncertním sálem a později nahrávacím studiem. Na tuhle učebnicovou kotěrovskou stavbu v Jungmannově ulici v Praze se přímo chodí dívat. Zaujme střízlivostí, prostorovými dispozicemi fasády a ještě jedním, Kotěrou oblíbeným prvkem. Výrazná zdobnost minulých období architektury sice zmizela, svým způsobem ji ale na fasádě (nejen Mozartea) zastoupila pocitově hřejivá, neomítnutá cihla, zároveň evokující provozní budovu nebo přímo továrnu, jako místo, kde může vznikat něco užitečného.

Podle jednoho z Kotěrových žáků O. Novotného je pravděpodobné, že Kotěrovo obecné výrazivo ovlivnilo i autora ústřední budovy Městské knihovny na Mariánském náměstí F. Roitha.

Studenti ho milovali


Trmalova vila ve Strašnicích

Kotěra učil řadu nástupců. Jmenujme alespoň J. Gočára, O. Novotného, J. Freiwalda. P. Janáka, B. Fuchse nebo F. L. Gahuru. Podle dobového svědectví nejen učil, ale také vychovával. Tajemství jeho školy spočívalo v tom, že „nebyla nikdy výrobou epigonů … jako jiné současné školy, ale  radostnou pracovnou několika mladých lidí, v níž Kotěra udával tón, ne jako profesor, ale jako ideový vůdce mladé skupiny.“ A pod jeho vedením se „pracovna“ stala „školou nepřekročitelné míry, vkusu a ohleduplného taktu“. Kotěra hledal a respektoval harmonii, míru a řád věcí. A co víc – podle J. Čapka se u něj „nerozvíjela jen myšlenka, ale také osobnost“ . Z jeho staveb, možná věrněji než z autoportrétu v úvodu, tak jakoby na nás i po 100 letech shlížela jeho ušlechtilá bytost. Progresivní a zároveň ukázněná, citová a přitom rozumová.

Připravil Václav DrašnarOddělení pragensií

Mohlo by vás zajímat

  • Jan Kotěra v katalogu
  • Jan Kotěra na Wikipedii
  • Ilustrační obrázky: 4, 5 Wikimedia Commons (File:Divadlo (Prostějov- czech republic).jpg – Wikimedia Commons); File:Hradec králové muzeum (62).jpg – Wikimedia Commons), perex, č. 7 archiv Oddělení pragensií; ostatní archiv autora.