Vybíráme
11. 2. 2025, superadmin

Jan Mládek z Hudebního oddělení připomíná 120 let od narození Jana Wericha (6. února 1905 – 31. října 1980).

Ten dělá to a ten zas tohle… – známý slogan a zároveň název písně z dvojfilmu Císařův pekař/Pekařův císař. I sám autor textu oné skladby, Jan Werich, dělal během svého života to i tohle, často to i tohle najednou a často skvěle. A velmi často na to nebyl sám. V těchto dnech si připomínáme už 120 let od jeho narození.

Werich a Voskovec


Voskovec a Werich v roce 1938, Wikimedia Commons

Pražský rodák Jan Werich vyrůstal v prvních dvou dekádách 20. století ve střídavě neúplné rodině – často jen s otcem, v době první světové války jen s matkou. Na gymnáziu v Křemencově ulici, kde složil maturitu, se už během studií dal dohromady se stejně starým spolužákem Jiřím Voskovcem (vl. jm. Jiří Wachsmann). Pojil je tentýž humor a touha něco dokázat na uměleckém poli. Na začátku roku 1927 uvedli v avantgardním Osvobozeném divadle svojí prvotinu – hru Vest pocket revue. Ve stejné době k nim v rámci stejného divadla přibyl další kumpán – hudební skladatel a klavírista Jaroslav Ježek, jen o rok mladší než Werich s Voskovcem.

Tehdejší repertoár Osvobozeného divadla a Wericha s Voskovcem především byl napěchovaný chytrou a pohotovou satirou a bleskovým využíváním vtipných a neotřelých slovních spojení, kterým ovšem dobře rozumělo široké publikum, takže věhlas W+V postupně narůstal. Když se k tomu připočetly Ježkovy skladby a písně nejčastěji zpívané právě Voskovcem a Werichem, bylo jasné, že na české divadelní scéně se zrodila nová senzace. Jak už bylo zmíněno, ve své době původně avantgardní soubor (dnes by se asi řeklo alternativní) vystoupal během 20. a 30. let mezi nejpopulárnější domácí divadelní scény a jeho nejslavnější protagonisté přesáhli i do filmu.

Celovečerní vznikly čtyři – Pudr a benzín, Peníze nebo život, Hej rup! a Svět patří nám. Písničky W+V+J pak úspěšně vycházely i na gramodeskách či v notách a vysílaly se v rozhlase. Werich s Voskovcem ale nenabízeli jen obyčejnou řachandu podbarvenou Ježkovými jazzovými a swingovými rytmy – v jejich tvorbě (jmenujme mezi všemi například Sever proti Jihu, Golema, Caesara, Baladu z hadrů, Těžkou Barboru nebo Pěst na oko) spolu s humorem rezonovala postupně čím dál tím větší kritika některých soudobých nedostatků, především v sociální oblasti. Oba autoři patřili k meziválečným levicovým intelektuálům a chtěli nejen pobavit, ale i upozorňovat. Ve druhé polovině 30. let se pak vcelku logicky jejich terčem stal bující evropský fašismus a nacismus postupně se blížící k československým hranicím. Politická krize, konec první republiky a stále jasnější hrozba okupace či války se staly v lednu 1939 důvodem pro odchod všech tří umělců do USA. Strávili tam celé období války a do vlasti se vrátili až po jejím skončení, bohužel už bez Ježka, který v Americe vinou chronicky podlomeného zdraví zemřel na Nový rok 1942.

Osamocený Werich


Jan Werich (ČTK, 1970), Wikimedia Commons

Radost a chuť navázat na předválečnou tvorbu vydržela Werichovi s Voskovcem jen dočasně. Jiří Voskovec vycítil, že společenské poměry už doma nejsou tytéž, které oba pamatovali, a tak v roce 1948 raději znovu emigroval, nejprve do Francie, posléze opět do USA, tentokrát už natrvalo. Osamocený Werich se i tak pokusil o novou divadelní tvorbu. Původní Osvobozené divadlo se stalo Divadlem ABC, ve kterém Werichovi více než zdatně sekundoval nový parťák – Miroslav Horníček. S ním Werich na přelomu 50. a 60. let zazářil například v obnovené Baladě z hadrů.

Kromě toho se dál průběžně uplatňoval i ve filmu. Jeho role v už zmíněné variaci na golemovskou pověst Císařův pekař/Pekařův císař (1951) nebo pohádce Byl jednou jeden král (1954) patří k nejslavnějším v rámci celé české kinematografie. V těch letech se Jan Werich už ve svém díle musel vzdát přímočaré politické satiry, kterou uplatňoval dříve s Voskovcem, přesto si komunistický režim s ním nevěděl rady. Jeho dřívější levicové smýšlení bylo sice tzv. v pořádku, jenže Werich nikdy nebyl žádným pravověrným soudruhem a i v novém uspořádání si dokázal najít způsoby, jak tepat staré i nové nešvary. A tak čelil všemožným omezením či částečným zákazům i v „době míru“.

Na začátku 60. let přenechal vedení Divadla ABC mladším a zůstal na volné noze. I v tomto desetiletí se objevoval ve filmu nebo televizi – mezi nejznámější patří TV komedie Uspořená libra (1963) nebo Magnetické vlny léčí (1965). Velkou příležitostí pak byla jedna z hlavních rolí v poetické klasice režiséra Jasného Až přijde kocour (1963). Ve stejném roce obdržel Werich titul národního umělce a v 60. letech mu také vyšla knižně sbírka jeho pohádek Fimfárum a vznikla i její audiopodoba, která později, dávno po autorově smrti, posloužila jako vypravěčský základ k filmovému loutkově-animovanému zpracování.

Uznávaný klasik


Autoportrét Ivana Soeldnera s Janem Werichem, Wikimedia Commons

S postupujícími roky i vinou přetrvávajících omezení ze strany vládnoucího režimu už nebyl Jan Werich tolik aktivní a stal se hlavně živoucím symbolem a uznávaným autorem-klasikem a sem tam vyhledávaným glosátorem všemožného veřejného dění. S Jiřím Voskovcem zůstal v kontaktu alespoň písemně. Jejich vzájemná korespondence vyšla poději i knižně a stala se tak jakýmsi na pokračování tvořeným pozdním a nepřímým společným dílem W+V (dočkala se po mnoha letech i dramatizace v pražském Divadle Na zábradlí).

Protože v roce 1968 podepsal Jan Werich manifest Dva tisíce slov, v době následné normalizace byl umělecky odstaven důsledněji než dříve. Jeho poslední výraznější rolí byla postava dědečka hlavní hrdinky v televizním seriálu Pan Tau (1970–72). Poslední roky svého života pak prožil Jan Werich střídavě ve známé vile na pražské Kampě a na své chalupě v západočeských Velharticích.

Patří k nejvýraznějším českým umělcům 20. století, ve svém díle (ať už s tím nebo jiným partnerem) suverénně spojoval divadlo, film, hudbu i literaturu. Byl mistrem psaného i mluveného slova a formát autorské dvojice Wericha a Voskovce se stal nejen pojmem české kultury, ale i jakýmsi vzorem pro další podobné následovníky, jakými byli například Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem, Jan Vodňanský s Petrem Skoumalem, Miloslav Šimek a Jiří Grossmann a další.

Připravil Jan Mládek, Hudební oddělení Ústřední knihovny

Mohlo by vás zajímat

Knihovny má ve svém fondu poměrně rozsáhlou sbírku materiálů souvisejících s odkazem Jana Wericha, ať už se jedná o audionahrávky jeho divadelních her i písní, notové materiály nebo knihy všemožně bilancující jeho život a příběh.

Atributy k fotografiím

SDÍLET NA FACEBOOKU