Artotéky jsou veřejné půjčovny obrazů, založené na principu podobném knihovnám, které půjčují soukromým osobám, firmám či veřejným institucím převážně originály uměleckých děl, a to na stanovenou dobu a za symbolický poplatek.
Artotéky ve světě
Myšlenka půjčování originálů uměleckých děl pochází ze Spojených států amerických. První artotéky zde vznikaly již na přelomu 19. a 20. století během inovativních změn, které tehdy plošně zaváděly americké knihovny. V současnosti existují v Americe stovky artoték různého typu – jak veřejné a komerční půjčovny umění, tak i speciální artotéky zaměřené na dětské návštěvníky nebo univerzitní půjčovny sloužící studentům.
Na evropském kontinentu byl iniciátorem vzniku prvních půjčoven obrazů německý malíř Arthur Aron Segal, zakládající člen hnutí Neue Secession. Ten na počátku 20. století prosazoval jejich vznik nejen za účelem zlepšení finanční situace umělců, ale rovněž z přesvědčení, že umění patří všem, a nikoliv pouze učencům a zámožným osobám či muzejním institucím. Rozvoj artoték byl přerušen nacistickým režimem, a až v šedesátých a sedmdesátých letech byly v souvislosti s tehdejší vzdělávací politikou prosazující demokratické zprostředkování umění mimo muzejní instituce otevírány artotéky v Anglii, Nizozemí, Švédsku a Německu. V průběhu dalších let se podobné půjčovny rozšířily i do dalších evropských zemí – Rakouska, Francie či Belgie.
Arotéky a sdílení
S principem artoték rezonuje v současnosti aktuální trend sdílení, pro něž se i v českém prostředí již běžně používá anglický výraz „sharing“. Stejně jako sdílíme auta, byty, městská kola, půjčujeme si knihy, objednáváme si společná menu v restauracích či podporujeme udržitelnou módu, tak sdílíme i obrazy a tím i dojmy z interakce s nimi.
Díky nízkým výpůjčním poplatkům se mohou uměním obklopit i ti, kteří nedisponují dostatečnými prostředky pro zakoupení originálního díla, nebo ti, kteří si v jeho výběru nejsou dostatečně jistí. Artotéka jim v tomto případě umožní vyzkoušet si soužití s vícero obrazy a následně při akvizici díla již disponovat potřebnými zkušenostmi. Nicméně impulzem pro využití služeb artotéky může být i „pouhá“ radost z občasné proměny prostředí, ve kterém trávíme hodně času – oživení stěn kanceláře, bytu, školní třídy nebo nemocniční čekárny.
Ať už jsou důvody pro vypůjčení a obměnu obrazů jakékoliv, cílem je, aby se tímto procesem umění nepozorovaně integrovalo do našeho každodenního života, a stalo se tak jeho součástí. Při denním kontaktu se buduje vztah mezi dílem a pozorovatelem, dochází k dialogu, tříbí se vkus, roste zájem o výtvarnou scénu.
Artotéky – přinos a nároky návštěvníků
Vedoucí Artotéky Dolního Rakouska Eva Krejs uvádí, že požadavky návštěvníků artotéky se po několika výpůjčkách mění, respektive jejich nároky rostou. U nově příchozích jsou nejčastějšími kritérii výběru konkrétního díla buď spontánní emoce, nebo velikost či barevnost obrazu, který je volen podle toho, zda se „hodí“ do interiéru. Nicméně po pěti, šesti výpůjčkách jsou uživatelé artotéky zkušenější a dotazují se cíleně na autora nebo téma díla. Z výše uvedeného vyplývá, že již během samotného půjčování originálů uměleckých děl začíná proces učení.
Dalším neméně důležitým přínosem přímého kontaktu s obrazy je smazání předsudků vůči současnému umění, které bývá často v běžné společnosti hodnoceno jako těžko srozumitelné, nepřístupné a určené jen pro intelektuály. Na rozdíl od muzejní výstavy, která je vždy v dobrém slova smyslu více či méně „zatížena“ formální kategorizací, uměleckohistorickými souvislostmi nebo trhem s uměním, artotéka tuto auru nabourává. Na první místo totiž staví přímý a v průběhu času snad i důvěrný dialog pozorovatele s obrazy. Alena Bílek, bývalá vedoucí artotéky ve vídeňském muzeu MUSA, v roce 2014 uvedla: „Naší snahou je, aby si lidé zvykli, že jim doma na zdech visí obrazy. Díky tomu se odváží o umění mluvit – se známými, v rodině, ať už zapůjčené obrazy budou kritizovat, nebo obdivovat, důležité je, že bude docházet k diskuzi.
Vybrané pasáže z článku Táni Šedové: Přínos artoték v procesu zprostředkovní umění, publikovaném v Bulletinu Moravské galerie č. 79/2019. s. 32–45