Vybíráme
15. 1. 2025, superadmin

Tomáš Dušátko připomíná šedesát let od úmrtí dobrodruha, cestovatele, spisovatele Jana Havlasy.

V loňském roce jsme si připomněli šedesát let od úmrtí dobrodruha, cestovatele, spisovatele a v neposlední řadě diplomata Jana Havlasy (vlastním jménem Jan Klecanda). Ačkoliv jeho jméno již dnes není široké veřejnosti příliš známé, rozhodně tomu tak nebylo vždy. Zejména v meziválečné době patřil ve svém oboru díky svým cestopisům a knihám s dobrodružnými náměty mezi nejpopulárnější a nejznámější osobnosti své doby. Pojďme si připomenout muže, v jehož životních osudech se mimořádným způsobem odráží společenské a politické zvraty 1. poloviny 20. století.

Vzhůru na cesty


Titulní list sbírky japanerií Zahrada splněné touhy

Jan Klecanda se narodil v české vlastenecky orientované rodině v Teplicích 22. prosince 1883. Jeho tatínek byl ředitelem české soukromé školy, rodina byla početná, měl čtyři další sourozence. Krátce poté se rodina přestěhovala do Prahy, kde Janův otec pracoval jako redaktor, dokonce napsal i několik knih pro starší děti a mládež. Chlapce určitě pozitivně ovlivnilo prostředí rodiny, jeho hlavním vzorem se však stal jeho strýc, podnikající se svým cirkusem výpravy po Evropě. Právě díky němu se Jan již v mladém věku rozhodl, že bude poznávat daleká exotická místa. V průběhu studia na gymnáziu v Žitné ulici se zdokonaloval v cizích jazycích a po maturitě v roce 1902 nastoupil na filozofickou fakultu. Studium přírodních věd již v té době prokládal kratšími cestami, vedoucími do blízkých evropských destinací. Cesty po Slovensku již tehdy literárně zpracoval v několika cestopisných reportážích – Touha do dálky (sign. 13 A 11301), Tatranské povídky a Mezi životem a smrtí. Bylo zjevné, že tím do české literatury vstoupil nový mladý talent, nyní již pod pseudonymem Jan Havlasa.

Přes Ameriku do světa


Ilustrační doprovod knihy Roztříštěná duha tvoří kolorované dřevořezy starých japonských mistrů

Brzo se ukázalo, že Evropa je pro zvídavého mladíka malá. Táhlo ho to do světa, a tak v létě roku 1904 vyrazil na svoji první zámořskou cestu, do USA. V zemi za „velkou louží“ postupně navštívil New York, Saint Louis, Omahu a zejména Kalifornii. Ta se stala na několik let jeho domovem. Cesta do Ameriky se tak změnila, bylo nutné začít si vydělávat. Působil jako novinář a publicista, přispívající do tamějších Národních listů, rovněž se věnoval přírodovědným, přesněji řečeno botanickým, výzkumům. V Los Angeles se seznámil s Elsií Hermanovou, vnučkou českého emigranta Jana Heřmana, přítele Karla Havlíčka Borovského. Dívka to byla nejen krásná, ale také vzdělaná a dychtící po zážitcích. Pro Havlasu bylo velkým štěstím, že měla podobné zájmy jako on a od té doby ho doprovázela na cestách. Vztah okouzlení se tak změnil v manželství, svatba se konala na podzim roku 1910. Na svatební cestu vyrazili do Mexika, odtud odpluli na Tahiti a další ostrovy Francouzské Polynésie. Havlasa se v Polynésii setkal se svým dávným přítelem, astronomem a budoucím politikem – „mužem 28. října“ Milanem Rastislavem Štefánikem, který zde prováděl svá vědecká pozorování a výzkumy. Z dalších cest je třeba zmínit především výpravu do Japonska v letech 1912–1913. Vyrazili přes Havajské ostrovy do Tokia, Jokohamy, k posvátné sopce Fudži a do krajiny nejsevernějšího ostrova Hokkaidó. Zpáteční cesta do Evropy vedla přes Čínu, Singapur a Indii.

Ve službě pro novou vlast


Obálka Havlasova cestopisu V brazilských horách

Po návratu do vlasti se Havlasa podle svých možností zapojil do boje o sebeurčení českého národa, snažil se do textů svých článků pokud možno nenápadně zařazovat kritiku politických a společenských poměrů tehdejšího Rakouska-Uherska. Přesto ale pozornosti tajné policie neušel. V jednom ze svých textů úspěšně předpověděl porážku rakouské monarchie v 1. světové válce. Byl uznán vinným a odsouzen k ročnímu vězení za „nepřístojnou kritiku válečného úsilí“. Vznik Československa v říjnu 1918 Havlasa uvítal s velkým nadšením a rozhodl se nabídnout své síly nově vzniklé republice. Reálně se uvažovalo o nabídce diplomatické mise v Číně nebo v Japonsku, záměr se však nezdařil. Proto se Havlasa rozhodl nabídnout tehdejší společnosti a politické reprezentaci myšlenku převzetí dosavadních německých kolonií ve střední a východní Africe (Togo, Kamerun, část dnešní Tanzanie) Československem. Jeho projekt se však ukázal být nereálný, a tak byla vize ČSR jako koloniální mocnosti rychle zapomenuta.

V roce 1919 mu ale bylo nabídnuto nově zřízené místo velvyslance Československa v Brazílii, které Havlasa nadšeně přijal. Zastupitelský úřad v Riu de Janeiru v podstatě od základů vybudoval jako jakýsi československý „zámořský ostrov“ pro krajany, podnikatele i všechny cestovatele směřující do Brazílie. Ani v této funkci nezapomněl na svoji dobrodružnou duši, podnikal náročné etnografické výpravy do Amazonie, poznával praktické stránky života běžných obyvatel Brazílie a stal se dokonce dopisujícím členem Brazilské akademie věd. V průběhu let se projevily stinné stránky této funkce, ve své práci totiž naprosto nesnášel papírování a úředničinu, dostal se tak do konfliktu s tehdejším ministrem zahraničí Edvardem Benešem. V roce 1924 rezignoval a vrátil se do vlasti. Zde se věnoval vědecké práci, třídil a zpracovával poznatky ze svých cest. V roce 1929 mu osud do cesty postavil novou výzvu. Dostal nabídku od Společnosti národů na práci v mezinárodní komisi na kontrolu trhu s opiem. Po určitém váhání nabídku přijal a na podzim toho roku se vydal na cestu přes Indii do zemí jihovýchodní Asie. Zážitky z této cesty, mnohdy dobrodružného rázu, pochopitelně neopomněl literárně zpracovat. Vznikla tak kniha Země pagod. Poté co se Havlasa dozvěděl o tom, že Beneš již nechce, aby působil v zahraniční politice, zanevřel na práci pro ČSR a rozhodl se k pobytu v Paříži. V následujících deseti letech se prakticky veřejně odmlčel.

Havlasův literární odkaz


Obálka Havlasova cestopisu Kouzlo laguny

Japonsko, země Dálného východu a jihovýchodní Asie, ostrovy Oceánie či latinská Amerika byly pro tehdejší českou veřejnost mimořádně atraktivními a exotickými zeměmi. Havlasovy knihy jsou typické tematickou mnohotvárností – nikdy nejde o klasické cestopisy, Havlasa vždy své knihy doplňuje zeměpisnými reáliemi a zejména znalostmi přírodovědného charakteru – geologie, botaniky i zoologie. Motivů ze svých cest široce využíval i ve své čistě beletristické prozaické tvorbě, ve svých povídkách a dobrodružných románech. Naprosto typické jsou pro jeho tvorbu japanerie – knihy zpracovávající zkušenosti a zážitky z prostředí Japonska. Mezi ně patří například sbírka povídek Zahrada splněné touhy (sign. HC 2607) vyzdobené Ladislavem Šalounem, známým zejména díky své sochařské tvorbě. Šalounovy ilustrace najdeme i v Japonské pohádce o dvou dědcích (sign. HD 932). Zcela výjimečným ilustrativním doprovodem vyniká pak Bloudění duší a Roztříštěná duha. Tyto tituly obsahují klasické japonské kresby mistra Hokusaie (1760–1849) a kolorované dřevoryty grafika Utamary Kitagawy (?1753–1806), které zachycují život prostých obyvatel a krásy japonské přírody.

Bolestný odchod


Obálka knihy cestopisných reportáží Touha do dálky

Březnové události roku 1939 Havlasu bolestně zasáhly. Vrátil se zpět do státních služeb. Překonal své výhrady vůči Benešovi a nabídl své služby exilové vládě v Londýně. A práce se pro Havlasu záhy našla. Po válce potřebovalo Československo obnovit diplomatické vztahy se zámořskými zeměmi a exilová politická reprezentace si vzpomněla na dřívější Havlasovy praktické zkušenosti a pověřila jej funkcí velvyslance v Chile. Mohl tak navázat na práci v Brazílii a opět proměnil československé velvyslanectví ve skvěle fungující kulturní centrum. Koncem války se do Havlasových osudů znovu zamíchala politika. Byl obviněn z vlažného vztahu k Sovětskému svazu a po skončení války byl tlak na něj již neúnosný. V roce 1946 funkci opustil a odstěhoval se z Československa do Kalifornie a navždy s vlastí přerušil veškeré vazby. S postupujícím věkem se zhoršoval jeho zdravotní stav, 13. srpna 1964 v Los Angeles zemřel.

Literární tvorba Jana Havlasy byla nesmírně populární v meziválečném období, v této době byly jeho knihy vydávány opakovaně a ve velkých nákladech. Na Havlasovu tvorbu se specializovalo Ústřední nakladatelství a knihkupectví učitelstva československého. Po 2. světové válce již knihy Jana Havlasy nevycházely, vzhledem ke společenské situaci byl autor „povinně“ zapomenut. Z tohoto důvodu je současný fond jeho titulů v Městské knihovně jen odleskem bývalého stavu. A velmi podobně je tomu i v ostatních českých veřejných knihovnách. Významnou část Havlasovy pozůstalosti spravuje a zpřístupňuje Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Jeho literární odkaz je opravdu zajímavý a bohatý a zasluhuje si naši pozornost. Obnáší zhruba třicet cestopisů a rovněž několik desítek próz i básnických sbírek.

Připravil Tomáš Dušátko, Oddělení vzácných tisků.

Mohlo by vás zajímat

Jana Havlasa v fondu Oddělení vzácných tisků:

Chcete si knihy a časopisy prohlédnout? Můžete se také objednat do oddělení vzácných tisků. Do vzácných tisků je třeba se předem objednat. Badatelna je přístupná všem objednaným čtenářům Městské knihovny v Praze starším 18 let, kteří nemají vůči knihovně peněžitý dluh nebo nevrácenou výpůjčku, jejíž výpůjční lhůta už uplynula. Objednat tisky je třeba nejméně 48 hodin předem. Po objednání čtenáři přijde potvrzující e-mail a pak může přijít do badatelny.

Jak se k nám dostanete? Tramvají číslo 1, 2, 25 do zastávky Střešovická vozovna nebo tramvají číslo 22 do zastávky Brusnice. Z tramvajové zastávky Brusnice zabočit do ulice U Brusnice (podél tramvajové trati), budova se nachází na konci ulice po pravé straně.

www.mlp.cz/vzacnetisky

Ilustrační obrázek v perexu: Jan Havlasa. Neubert, Public domain, via Wikimedia Commons.

SDÍLET NA FACEBOOKU