Vybíráme
8. 1. 2025, superadmin

Jan Mládek z Hudebního oddělení připomíná 90 let od narození Elvise Presleyho (8. ledna 1935 – 16. srpna 1977).

Když se řekne Elvis

Osobní mužské jméno Elvis je – alespoň podle wikipedie – nejspíše keltského původu a je spojováno s postavou jakéhosi svatého Elvise údajně působícího ve středověkém Walesu. Při vší úctě k němu i k nám, obyvatelům 20. a 21. století, ví o něm dnes asi opravdu málokdo. Když se dnes řekne „Elvis“, naskočí v hlavě většiny lidí (a nejen hudebním fanouškům) zcela jiný Elvis, jehož obliba u mnohých ale spolehlivě zválcuje oblibu či úctu věnovanou hned několika světcům dohromady. A to natolik, že si dnes vystačíme i bez jeho příjmení a stejně je jasné, o kom je řeč. Ale pro úplnost – tím „dnešním“ Elvisem je (ač už je skoro padesát let po smrti) americký zpěvák Elvis Presley. Letos v lednu to bude už 90 let, co se narodil. Jeho životní začátky ovšem byly všechno, jen ne hvězdné.

Z Tupela do Memphisu


Propagační fotografie Elvise Presleyho, pořízená v roce 1954

Elvis Aaron Presley se narodil uprostřed světové hospodářské krize do skutečně chudé rodiny v městečku Tupelo v jižanském Mississippi. Jeho rodiče Gladys a Vernon se první roky Elvisova života protloukali všelijak, a i když jako rodina fungovali, patřili přesně mezi ty, kterým se říkalo white trash. Situace se zlepšila až na konci 40. let, kdy Presleyovi vyměnili bídné Tupelo za mnohem větší a vlídnější Memphis v Tennessee. Náctiletý Elvis byl tehdy vcelku obyčejným dospívajícím klukem, kterému se hudba a písničky sice líbily a jistý talent i snad trochu projevoval, ale žádná skutečná iniciativa se tím směrem v jeho případě nekonala. Na přelomu let 1953 a 1954 si přesto domluvil a zaplatil natočení několika písniček ve skutečném, byť lokálním memphiském studiu Sun, údajně snad proto, že chtěl „dát dárek“ své matce. Majitel studia Sam Phillips ovšem vycítil Elvisův potenciál, a tak ještě ne dvacetiletý Presley sekl se zaměstnáním řidiče náklaďáku a postavil kolem sebe s Phillipsovou pomocí první kapelu. Natočili dalších několik nahrávek a začali obrážet místní štace.

Král rokenrolu


Fotografie Elvise Presleyho při autogramiádě mladých fanoušků v Minneapolisu v Minnesotě

Ve stejné době křižovala jižní Státy také další budoucí klíčová postava Elvisova života – jistý Tom Parker říkající si sebevědomě plukovník a jeho béčkový kočovný hudební cirkus sestávající hlavně z countryových zpěváků. Když Parker zaslechl v rádiu Elvisovy rané písničky od Sun Records, zavětřil úspěch založený na zdánlivě šílené myšlence – nabídnout publiku bělošského zpěváka hrajícího a zpívajícího hudbu, která byla tehdy i přes opatrně stoupající popularitu pro nemalou část jižanské společnosti nepřijatelná. Elvisova raná směs blues, country a gospelu byla totiž považována za něco vhodného „jen pro černochy“, a to v době, kdy rasová segregace na americkém Jihu stále ještě leptala běžný i kulturní život podstatné části obyvatel. Elvis se každopádně nechal Parkerem přesvědčit, přešel od Sun ke „skutečnému“ labelu RCA Victor a pak už to šlo rychle – přišly další a propracovanější nahrávky, ze kterých se stávaly pravidelné rozhlasové hity (Heartbreak Hotel, Jailhouse Rock, Love Me Tender, Don´t Be Cruel a mnoho dalších), Elvis získával prostor v celostátním televizním vysílání a najednou měla Amerika nového hrdinu, který na sebe poutal do té doby nevídanou a neslýchanou pozornost. Svou nehranou bezprostředností, nadšením a talentem jedny (ty starší) dráždil a provokoval, druzí (ti mladší) ho za to milovali a dávali to nahlas najevo. Elvis do svého repertoáru zařadil i rychlejší písničky, vesměs odposlouchané od afroamerických souputníků, jakými byli např. Chuck Berry nebo Little Richard a vznikla přezdívka, jež ho víceméně dodnes definuje – král rokenrolu.

Las Vegas a změna v hudebním průmyslu


Elvis Presley pózuje před kamerou během své vojenské služby na americké základně v Německu

Tak to šlo několik let až do doby, kdy musel i občan Presley narukovat do armády. Když se z vojny, odsloužené na základně v Německu, v roce 1960 vrátil, situace v hudebním průmyslu už vypadala trochu jinak. V mezidobí se na scéně objevili další noví interpreti a Elvis už nebyl jediným, koho američtí a západoevropští mládežníci zbožňovali. S plukovníkem Parkerem, který Elvisově kariéře z pozice manažera už neochvějně vládl, upravili společně nový repertoár a Elvis se také začal pravidelně objevovat i ve (spíše průměrných a podprůměrných) filmech coby herec. Zatímco svět populární hudby uchvátily počínaje rokem 1964 na mnoho let anglické beatové kapely, Elvis se stal ještě před třicítkou hudební značkou a institucí, která sice už nerazila trendy, zato ale měla zajištěnou doživotní popularitu a obdiv svých fanoušků. V letech 1968/69 ještě načas zazářil při jednorázovém comebacku (z té doby pochází písně jako In the Ghetto nebo Suspiciuous Minds), na začátku 70. let pak už ale pod taktovkou nesestřelitelného Parkera vplul do prostředí načančaných estrádních scén Las Vegas, které jeho a některé další uváděly coby „ty velké hvězdy“ ve svých show pro movité hosty tamních kasin.

Absolutní legenda


Setkání Elvise Presleyho s Richardem Nixonem

Jak moc to Elvise umělecky naplňovalo, o tom lze spekulovat, ale tehdy už to dávno nebyl ten původní rozjívenec z Memphisu, ale dávno dospělý muž stižený slávou i všelijakými osobními trably a show bylo třeba tlačit dál. Klidně i za cenu návyku na všemožné chemické povzbuzováky. Elvis dál, oblečený do dnes již ikonické bílé „uniformy“ s třásněmi a hvězdičkami, plnil sály Las Vegas a tloustl. Vydrželo to takto až do jeho 42 let, kdy už jeho tělo nemohlo dál a kdy bývalý Král rokenrolu v srpnu ´77 na celkové vyčerpání a kolaps organismu zemřel. Jeho smrt a okázalý pohřeb byl pro tehdejší americkou společnost smutným milníkem.

Z čistě uměleckého hlediska byla Elvisova tvorba nejcennější hlavně v době jeho průlomu ve druhé polovině 50. let, ale i když jeho další směřování nebylo tolik významné, navždy patří Elvis Presley mezi absolutní hudební legendy a nikdo mu už nesebere zásluhu, že patřil do generace muzikantů, kteří kdysi dávno dokázali sobě i svým následníkům, že jde populární hudba dělat po svém, aniž by bylo nutné mít na to svolení od těch starších a dospělejších. Fond Městské knihovny nabízí velké množství knižních i audiotitulů s Elvisem Presleym a stejně tak i nemálo notových materiálů s jeho písněmi.

Připravil Jan Mládek, Hudební oddělení Ústřední knihovny

Mohlo by vás zajímat


Elvis Presley a Priscilla s Lisou Marií, únor 1968

Ilustrační obrázky použité v článku

SDÍLET NA FACEBOOKU