Příběhy prodejců Nového Prostoru

V rámci spolupráce Městské knihovny v Praze s časopisem Nový Prostor přinášíme rozhovor s jedním z jeho prodejců – panem Liborem. I když se v okolí našich poboček pohybuje několik prodejců Nového Prostoru, ne všichni jsou ochotni podělit se o svůj příběh. Proto vám v adventním čase přinášíme rozhovor s Liborem, prodejcem z Vltavské.

Prodejce pan Libor z Prahy

Libore, jak jste se dostal k Novému Prostoru?
V Novém Prostoru jsem skoro čtyři roky a od začátku prodávám tady na Vltavské. Protože jsem výřečnej, zvykají si na mě lidi hrozně rychle. Když ráno chodí lidi do práce, tak to vypadá, že mě zná půlka Vltavský. Vždycky mi říkají dobrý ráno… Mám zhruba padesát stálých zákazníků, zbytek je asi o náhodě. Ale přišlo mi, že v létě jsem měl těch stálých zákazníků víc, tak nevím, jestli je třeba někam nepřeložili. Se zákazníky si taky moc rád povídám, to víte, já tu pusu nezavřu a rád se se známými zasměju.

Jaké to vlastně je, prodávat Nový Prostor?
Myslím, že nemám žádný speciální styl prodeje, vždycky jen hlásím, když je nový číslo, aby to moji zákazníci věděli. Ale vykřikovat nechci, to bych dělal celej den a mně se to tak nějak příčí. Myslím, že s tím vozíkem jsem nepřehlédnutelnej, možná bych si mohl jen pořídit nějakej praporek s logem Nového Prostoru, abych to měl jó vytuněný a kolemjdoucí to praštilo do očí. Jinak za mnou ale asi chodí spíš automaticky. Třeba i ti moji stálí zákazníci, co chodí jenom vrchem, tak si najdou tu chvilku a zajdou za mnou dolů po schodech, toho si moc vážím.

Mně osobně práce prodejce zas tak těžká nepřijde, já jsem se celý život živil kšeftama, buď jsem dělal v hospodě nebo na stavbě a styk s lidma mi prostě vyhovuje. Možná bude těžký tu být v zimě… Ale já chodím rybařit, takže mám teplé oblečení, co mě tu zahřeje. Teplé oblečení je základ, a na vozíku obzvlášť. Když tady sedíte osm hodin, může to být zrádný. Minulý týden se ochladilo a já to podcenil, a to mě bolely záda, odpoledne už jsem se tady kroutil. Mám zimní kalhoty a pod tím termo prádlo, tak snad zimu přečkám.

Povíte nám, co děláte mimo prodej?
Když potřebuju načerpat síly, jdu rybařit. Rybařil jsem už zamlada, asi od patnácti jsem měl papíry a vydrželo mi to do doby, než se mi stal úraz. Pak jsem se k tomu vrátil až loni, kdy jsem potkal jednoho kamaráda, který začal jezdit se mnou. Bez něj bych jezdit nemohl, i podle zákona musím mít doprovod. Protože já sám se s podběrákem nedostanu do vody, když vytahuju rybu. Nejradši jezdím Labe, Mělník. Tam mám zatím největší úlovky.

Kromě rybaření mám ještě jeden koníček, chodím hrát šipky, a to už od devadesátek. Jednou jsem dokonce porazil kluka, který hraje druhou ligu. Dostal 0:7, tak mi koupil flašku a říkal, že to neviděl. Rád se těmhle dvěma věcem věnuju, co jinýho taky s tím volným časem…

Čím jste se vlastně živil dříve?
Narodil jsem se v Mariánských lázních, tam jsem taky dlouhou dobu bydlel. V šestnácti jsem se sbalil a šel se do Karviné vyučit jako důlní zámečník a pět let jsem fáral. Pak už jsem coural po republice. Naši samozřejmě chtěli, abych po základní škole pokračoval ve studiu, protože oni sami měli hotelovou školu, ale já na to nebyl, líbilo se mi černý řemeslo. Máma málem vyskočila z kůže, když jsem utekl na šachtu. Rodiče se potom rozvedli a táta se odstěhoval do Prahy, odkud původně pocházel. Jezdil jsem sem za ním, ale umřel. Byl mladej, bylo mu necelých osmačtyřicet. Ale zavinil si to sám, chlastal, bral prášky… A odešly mu játra.

Pět let jsem tedy dělal důlního zámečníka v Karviné, odtamtud jsem musel zpátky do Mariánských lázní na vojnu. Pak jsem byl chvilku ve vězení, protože moje máma pracovala jako kuchařka v Německu a já chtěl utéct za ní, ale můj nejlepší kamarád mě napráskal a mě chytili. Měl jsem napsáno v papírech, že jsem politicky nevzdělanej. Máma si tam našla frajera, ale kvůli dětem se vrátili zpátky do Čech, i když tam chtěla zůstat. Pak ji požádal o ruku a na předsvatební cestu jeli na Slovensko, tam ale měli bouračku. On zahynul a máma to přežila… To byl takovej osud, že kdyby v Německu zůstala, nic se jí nestalo. Měla hrozně nízký šance na přežití, ale tady v Praze ji naštěstí dokázali zachránit. Měla ale popáleniny na šedesáti procentech těla a zasáhlo to jednu plíci, potom se to projevilo tak, že dostala fibrózu plic. No a asi před pěti lety mi odešla i ona.

Co jste dělal pak?
Když mě pustili z vězení, jezdil jsem s náklaďákem. Šel jsem pak pracovat i do Krkonoš, jako kuchař na jedný boudě. Ale když jsem si našel přítelkyni, šli jsme spolu bydlet do Plzně. Moje babička, která bydlela v Mariánkách, tak jí v restituci vrátili byt, který jsem zdědil, když babi umřela. Bylo to 3+1, přes sto metrů čtverečních, byly tam i nízké náklady na bydlení. Kvůli té amputaci jsem ho ale prodal. Jednak to bylo v prvním patře, muselo se tam chodit na dřevo, protože se celý byt vytápěl krbovkama a taky jsem potřeboval peníze na doktory.

Ten osudný úraz se mi stal v roce 2010, když jsme dělali střechu, dělali jsme stavby na živnostenský list. Dlouho jsem ležel v nemocnici, kde mě postupně dávali dohromady. Ale chyběl mi kus stehenní kosti, takže to vyspravili železama, ale byla tam díra. Dal se mi do toho zlatý stafylokok a žral tu živou tkáň, furt se mi dělal píštěl. Jen s tou nohou jsem byl dvanáctkrát na operaci, už ani nevěděli, co mi tam dát – antibiotika, cement s antibiotikama, chodil jsem furt na čištění. Ta infekce MRSA je prostě jako rakovina.

Mezitím jsem prodal ten byt po babičce a dostal se přes antibakteriální kliniku v Brně až do Polska do Wroclawi, kde léčí metodou, kde vám takovej antivirus má tu MRSU sežrat. Když jsem tam přijel, měl jsem za sebou už tolik operací a bylo to tak pokročilé, že už jsem neměl šanci. Nechal jsem tam za tu léčbu sto dvacet tisíc… Takže všechny peníze z prodeje bytu padly na léčbu, ale nohu se nakonec nepodařilo zachránit. Pak se mi udělala píštěl ještě pod kolenem a když jsem se vrátil do plzeňské nemocnice, doktor mi povídá, že jdeme na amputaci. Řeknu vám, že jsem z toho nakonec měl radost a těšil jsem se, protože jsem z toho byl nešťastnej. Ale nevěděl jsem, co mě čeká, kdybych to věděl, tak snad žiju s tou MRSOU dodneška. Bejt na vozíku…

Jak se vám teď daří?
Mrzí mě, že už přichází zima a už nebudu moct jezdit rybařit. Je to moje vyčištění hlavy a to potřebuju, kdybyste viděli, jak to teď je na ubytovně, kde bydlím. V sobotu jsem třicet minut čekal jen na to, abych si v kuchyni umyl nádobí. Na jednu kuchyňku nás je třicet lidí, je tam jeden sporák, kde dvě plotýnky nefungujou. Takže se ve třiceti střídáme u dvou plotýnek. Na jednu pračku nás je šedesát.

Jsem moc vděčnej za to, jak se o mě v Novém Prostoru starají, už nikdy nechci skončit znovu na ulici, takže bydlím na téhle ubytovně, i když mě to psychicky vyčerpává a je to šílenost. Před ubytovnou je strašně velkej kopec a až v zimě napadne sníh, tak nevím, jak se tam budu dostávat. To se nedá. Můj velký sen je jít do podnájmu. Ale kamkoli napíšu, tak mě všude odmítnou, protože nechtějí vozíčkáře. Dokud mě nepoznají osobně, tak nezjistí, že jsem samostatnej, dokážu si sám prát, vařit… Vždyť i jezdím na ryby. Mrzí mě to.

Mohlo by vás zajímat

Ubytování, lékařská péče, hygienické potřeby, mobil, s tím vším pomáhá svým klientům organizace Nový Prostor. Věděli jste, že teď před Vánoci můžete podpořit prodejce koupí vánočního voucheru dle vašeho výběru?

Více zde: https://eshop.novyprostor.cz/darovaci-poukazy-prodejcum/