Tisková mluvčí knihovny Lenka Hanzlíková vzpomíná na velké povodně před dvaceti lety. Co knihovna zažila a jaké si z toho vzala poučení? Proč je důležitá resilience? To vše se dozvíte v článku.
Paměť a překvapení
Vyklízení Ústřední knihovny
Lidská paměť je krátká, proto se snažíme události zaznamenat a uchovat. Vyprávěním, ale ještě lépe zápisem, s cílem uchovat v kolektivní paměti obraz toho, co všechno může přijít, a jak se na to nejlépe připravit. Jenže i přes všechnu snahu knihovníků, archivářů, kronikářů, muzejníků, historiků a dalších paměťových pracovníků je svět stále plný překvapení. Povodeň, která se Českem prohnala mezi 12. a 15. srpnem 2002 svou intenzitou opravdu překvapila a v přímém přenosu ověřila nefunkčnost povodňových opatření. Následky byly tragické, voda brala lidské životy, ničila majetek a na dlouhou dobu ovlivnila každodenní život nejen v hlavním městě.
Záhadné slovo resilience
Zejména v posledních několika letech se ukázalo, že o nenadálé události nebude nouze, ať už jsou to důsledky klimatické změny, jako požáry, tornáda, bleskové povodně, nebo jevy politicko-sociální jako celosvětová pandemie koronaviru a aktuální válečný konflikt na Ukrajině a jeho globální dopad.
Okolí Ústřední knihovny se připravuje na velkou vodu
I proto se slovo „resilience“ a vše, co z takového přístupu vyplývá, stává běžnou součástí slovníků odpovědných úřadů i strategií jednotlivých organizací. Co záhadné slovo znamená? Označuje nejen připravenost organizací na řešení nenadálých situací, ale také jejich dlouhodobou roli v posilování soudržnosti společnosti. Věta, kterou Tomáš Řehák, ředitel knihovny, napsal po tom, co voda opadla, tedy v srpnu 2002, je stále platná: „Povodeň odnesla mnohé. Přinesla páchnoucí bahno, trosky a leklé ryby. A vědomí, že v těžké chvíli nejsme sami.“
Pět metrů vysoký sloupec vody
Krizový štáb knihovny poprvé zasedá 12. srpna 2002 odpoledne a očekává se dvacetiletá voda. Ještě 13. srpna 2002 uklidňuje Pražany tehdejší primátor dnes již památnou větou, kde sděluje, že Praha není povodní ohrožená a situace se zdá být nadmíru výtečná. Voda kulminuje 14. srpna 2002 a zaplavuje sídelní oblasti při celém pražském toku Vltavy od Zbraslavi až po Holešovice. Karlín je přístupný pouze na lodi, zatopeny jsou také některé stanice metra, například Florenc až po schody vedoucí z ulice do vestibulu. Výšku hladiny vody v Praze na mnoha místech připomínají pamětní destičky s ryskou a datem. Jedné si můžete všimnout i při návštěvě některé z akcí ve velkém sále Ústřední knihovny.
Zatopený prostor předsálí Ústřední knihovny
Velkou vodou byly zasaženy tři objekty Městské knihovny v Praze a jejich vybavení. Ústřední knihovna, kde stál asi pět metrů vysoký sloupec vody, který zatopil prakticky úplně prostory sálů v suterénu budovy a udělal z nich opravdu velmi špinavý bazén, pobočka v Holešovicích na Ortenově náměstí, kde byl v tu dobu umístěn také fond vzácných tisků, a pobočka v Karlíně. Sály bylo nutné kompletně rekonstruovat, včetně obnovy zatopeného technologického vybavení, knihovna v Karlíně byla úplně zničena a lokalita je i dnes obsluhována pouze pojízdnou knihovnou.
Bývalá pobočka Karlín po zásahu velké vody
Záchrana vzácných tisků
Pobočka na Ortenově náměstí byla zaplavena do výše jeden a půl metru. Fond vzácných tisků byl uložen v podzemním podlaží a na rozdíl od skladových fondů v Ústřední knihovně nebyl evakuován. Ortenovo náměstí bylo oficiálně mimo záplavovou zónu, jenže voda nepřitekla vrchem, ale kanalizací.
Zuzana Kopencová a Tomáš Řehák v pobočce na Ortenově
náměstí
Zaplavený fond byl z velké části zachráněn pouze díky dobrovolníkům, kteří přicházeli do bahnem zanesených Holešovic, vynášeli knihy na zahradu, kde je pod vedením Zuzany Kopencové, dnešní vedoucí Odboru knihovních fondů, třídili, omývali čistou vodou, balili do fólií, skládali do přepravek a ty pak do mrazících aut, která je odvážela do Mochovských mrazíren. Tam v teplotě dvaceti stupňů Celsia knihy čekaly i několik let na vysušení.
Takový osud potkal nejen fondy knihovny, ale i dalších institucí. Například Vojenského ústředního archivu, který tehdy sídlil v Invalidovně. Rozmrazování a vysoušení fondu knihovny probíhalo pod dohledem Národní knihovny ČR, která v následujících letech zřizuje centrální pracoviště ochrany knižních fondů a vydává podrobné metodické pokyny pro případ živelních katastrof. Práce na restaurování povodní poškozených svazků naší knihovny stále pokračují, stejně jako zpětné doplňování fondu a obnova tematických kolekcí o tituly, které byly v roce 2002 nenávratně ztraceny.
Co způsobila velká voda
Poškozené knihy z Oddělení vzácných tisků
Velká voda v roce 2002 v Městské knihovně v Praze zničila asi 46 000 svazků, tj. asi 2 % našeho tehdejšího fondu a poškozeno bylo 20 000 svazků vzácných fondů. Celkové škody na knižním fondu, budovách a zařízení knihovny byly odhadovány na 40 000 000 Kč.
Nejstarší knihou z fondu vzácných tisků, která byla při povodních vážně poškozena, je Pražská bible. Prvotisk vydaný v roce 1488 má bohatou historii, kterou dokládají ruční vpisky různých majitelů týkající se hlavně biblického textu. Někteří z majitelů ale volné listy využili třeba i k poznámkám týkajícím se úrody obilí. Jak se k nám dostala, není zatím známé, snad darem na konci třicátých let. Jisté však je, že v létě 2002 byla uložena v depozitáři na Ortenově náměstí. Příběh Pražské bible a složitý proces jejího restaurování přibližuje kniha Příběh Pražské bible, kterou si můžete stáhnout z naší e-knihovny.
Dvacet let od ničivé velké vody připomíná také online výstava s názvem Příběhy knih, která představí výjimečná díla a nečekané osudy vzácných knih, které Oddělení vzácných tisků uchovává.
Lenka Hanzlíková, srpen 2022