„Spíme méně, než před sto lety", říká Prof. MUDr. Soňa Nevšímalová, DrSc. Rozhovor vede Lucie Žemberyová z Dílny Ústřední knihovny.
Rozhovor vedeme u příležitosti konání akce Význam spánku v různých etapách života a jeho poruchy, které se koná 7. dubna v Ústřední knihovně.
Spíme méně, než před sto lety
Paní profesorko, zdá se, že jako by se člověku „moderní doby“ spalo hůře, než tomu bývalo dřív. Určité spánkové problémy zakusí během svého života snad téměř každý. Čím by to mohlo být?
Myslím si, že na výraznější diagnostice spánkových poruch se určitě odráží jejich lepší diagnostika a medializace – o poruchách spánku se ví daleko více než před několika desítkami let a odlišuje se větší množství skupin těchro poruch. Kromě insomnie se pozornost věnuje hlavně poruchám dýchání ve spánku, které – pokud nejsou léčeny – mají závažné dopady na somatické i psychické zdraví, odlišuje se i skupina tzv centrálních hypersomnií – tj. stavů s nadměrnou denní spavostí, parasomnie (částečné probouzecí reakce), poruchy rytmu spánku a bdění a mimovolné pohyby ve spánku. Klasifikace těchto poruch se postupně vytvářela v posledních 50 letech. Na vzniku některých poruch spánku se jistě uplatňuje postupné zkracování nočního spánku (za posledních 100 let nejméně o 1–2 hodiny) a to jak u dospělých, tak i u dětí.
Nakolik je vhodné dopřát si odpoledne tzv. „šlofík“, pokud si jej tělo žádá? Nemůže narušit náš noční spánek?
Jde o to, jak ten „šlofík“ je dlouhý. Jeho ideální doba je 20, maximálně 30 minut a pak je velmi prospěšný. Jsou dokumentované záznamy z primitivních kmenů žijících dosud izolovaně od běžné civilizace, že spánek měl původně bifázický charakter – kromě nočního spánku byl zcela běžný kratší spánek i v brzkém odpoledni, v tzv. „postprandiálním“ útlumu. Existuje řada psychologických studií, které dokazují, že po krátkém odpoledním spánku se zlepšuje naše psychická výkonnost, a dokonce existují i statistiky ze zemí jižní Evropy, kdy byla ve státní správě siesta zakázána a u zaměstnanců se zvýšil se počet infarktů. Je však pochopitelné, že dlouhý odpolední spánek (2–3 hodiny) naopak večerní usnutí narušuje.
Existují lidé, kterým stačí dlouhodobě velmi málo spánku. Mezi ně patří i významní vědci jako např. Edison, nebo Nikola Tesla. V čem jsou tito lidé jiní? A do jaké míry jsou moudré snahy naučit se méně spát, abychom toho v životě více stihli?
Délka našeho spánku je do značné míry zakódována geneticky. V populaci potřebná délka spánku vytváří Gaussovu křivku, kde na jedné straně jsou jedinci s velmi nízkou potřebou spánku (4–5 h), tzv. „short sleepers“ a na druhé straně jedinci s výraznou potřebou spánku (9–11 h), tzv. „long sleepers“. Také vím, že některé osobnosti (např. Napoleon) si spánek uměle „rozkouskovali“ do několika kratších úseků během noci i dne – žádné experimenty se zkracováním spánku ale nejsou doporučovány a všechny se negativně odrazí v našem somatickém či psychickém zdraví. Umělé zkracování potřeby spánku souvisí i se současnou „epidemií“ obezity a metabolického syndromu, o tom si více povíme při naší přednášce.
Prof.MUDr. Soňa Nevšímalová, DrSc.
Prof.MUDr. Soňa Nevšímalová, DrSc. je českou lékařkou a profesorkou neurologie zaměřující se na spánkovou medicínu a dětskou neurologii.
Vystudovala Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze, po promoci nastoupila do Ústavu biologie lékařské fakulty, kde se věnovala klinické genetice. V letech 1997 – 2006 působila jako přednostka Neurologické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a VFN v Praze. Napsala celou řadu odborných prací a knih, je držitelkou prestižní medaile Za zásluhy a také nositelkou Ceny J. E. Purkyně za přínos české medicíně, což je nejvyšší ocenění, které Česká společnost J. E. Purkyně uděluje.