Některé knihy jsou vzácné svým stářím. Některé svým obsahem, jiné zpracováním. A také jsou knihy vzácné tím, že se k nim váže příběh. Tak jako ke knížce Hvězda na slunečném ranči, která představuje běžnou dobovou produkci. Ta knížka by byla úplně obyčejná, kdyby nebyla darovaná, a to hned dvakrát.
Na začátku byl dar
Oddělení vzácných tisků Městské knihovny v Praze získalo na podzim 2017 darem tři knížky z konce 30. let minulého století – jednu dobrodružnou a dvě s fotografiemi tehdy velmi populární dětské filmové hvězdy Shirley Temple. Dárkyně knih, paní Eva, s nimi knihovně předala i příběh.
Knížky dostala na začátku války od židovské dívky Milenky Mautnerové z Bolechovic. Rodiče paní Evy se s Mautnerovými velmi přátelili. Ona sama byla tenkrát ještě dítě a události staré bezmála 80 let si již nevybavuje zcela jasně. Vzpomíná si, že Milena byla deportována spolu s rodiči do koncentračního tábora v Terezíně. Bohužel, nikdo z nich se po válce do své rodné obce Bolechovice nevrátil a paní Eva se nedozvěděla, co se s její přítelkyní stalo.
Jana Kozáková, vedoucí Oddělení vzácných tisků, se proto pustila do pátrání, které nakonec objasnilo osud čtenářky Mileny. „Začala jsem se po holčičce pídit, ale bez úspěchu. Jediní Mautnerovi z Bolechovic byli Oskar a jeho žena Helena, kteří byli deportováni v listopadu 1942 do Terezína, ale odcházeli bez dítěte. O několik měsíců později oba zemřeli v Osvětimi.“
Pátrání po Emilii
Pátrání po Mileně, vlastně Emilii Vysvitla tedy naděje, že se holčička za války někde ukrývala. Jana Kozáková proto prověřila databázi Hidden Child i seznam dětí, které zachránil Nicholas Winton. Bohužel bezúspěšně. Hledání ztěžoval nejen fakt, že Jana neznala datum narození, ale také nepříliš systematické vedení židovských matrik v třicátých letech. „Napadlo mě zkusit objevit školu, do které holčička chodila, proto jsem se obrátila na okresní archivy v Benešově a v Příbrami. A objevila se první stopa. Pracovníci okresního archivu v Příbrami našli konkrétní informaci o dítěti Oskara Mautnera – Emilii, která se narodila v březnu roku 1913 v Praze.“
Stále tu však bylo mnoho otazníků. Mohla by být Milenka dcerou Emilie Mautnerové, tedy vlastně vnučkou Oskara Mautnera? Jenže pak by s velkou pravděpodobností nebyla Mautnerová, ale jmenovala by se po svém otci jinak. Za koho se Emilie provdala? Odpověď na poslední otázku zodpověděli pracovníci Národního archivu. Emilie uzavřela na jaře 1939 sňatek s Ottou Weissbergerem, ale manželství bylo bezdětné. Ve slepé uličce Jana na základě upozornění kolegů z Národního archivu prověřila i linii rodiny Mautnerů z nedaleké Prčice, avšak ani to k výsledku nevedlo. Nakonec zkusila poslední možnost.
Nemohla být tou ztracenou holčičkou Milenkou samotná Emilie? Odpověď nakonec Janě dala paní Eva, které se vybavila další vzpomínka na události staré skoro 80 let. Milenka prý byla o dost starší, a dokonce se v rodině hovořilo o věnu. Konečně Jana přišla na to, proč bylo pátrání tak dlouho bezvýsledné. „Hledala jsem malou holčičku Milenu Mautnerovou. Ta ale byla na začátku války již dospělou ženou s jiným jménem – Emilie Weissbergerová.“
Životní osudy Emilie
Životní osudy čtenářky příběhů Shirley Temple Emilie Mautnerová (provdaná Weissbergerová) se narodila v Praze v roce 1913, její rodiče ale žili na velkostatku v Bolechovicích. Emilie to neměla v životě snadné. Když jí bylo šest let, maminka jí zemřela na španělskou chřipku. Otec se rok po smrti první ženy znovu oženil. Emilie se v sedmnácti letech odstěhovala do Prahy a stala se žákyní Anglického ústavu (pozdější Jazyková škola). V roce 1939 si vzala o 16 let staršího úředníka banky Union Ottu Weissbergera, který se k ní přistěhoval do Soukenické ulice.
Doba byla však pro Židy velmi zlá a manželé Weissbergerovi hledali cestu, jak se zachránit před deportací. Prvním pokusem byla změna víry. V dokumentech policejního ředitelství v Praze se našly Emiliiny i Ottovy žádosti o vystavení vysvědčení zachovalosti. Vysvědčení potřebovali k žádosti o přijetí do římskokatolické církve. V březnu roku 1940 si manželé podávají další žádost – tentokrát o souhlas s vystěhováním do Španělska. Ale bez úspěchu. Hranice už byly dávno zavřené. Pak již známe jen číslo a datum transportu, kterým oba manželé odjeli v červnu 1942 daleko na východ do dnes málo známého koncentračního tábora Ujazdów kousek od Lublinu. Naděje na přežití byla minimální. Z transportu, kterým tehdy směřovala do Ujazdówa tisícovka lidí, přežily jen tři osoby. Otto zahynul o tři měsíce později v nedalekém koncentračním táboře Majdanek. Místo a datum smrti Emilie, které nebylo ještě ani 30 let, neznáme.
Bolechovický velkostatek
Zajímavý osud má i bolechovický velkostatek, jehož jádrem je půvabný pozdně barokní zámeček. Vzhledem k tomu, že nikdo z původních obyvatel se po válce nevrátil, přijel opuštěné polnosti obhospodařovat synovec Oskara Mautnera z Kanady. Majetku se ale musel vzdát o pár let později, kdy bylo po únoru 1948 vše znárodněno. Synovci nezbývalo než se zase vrátit zpět za moře. A jak to tak bývalo v 50. letech minulého století zvykem, do barokního zámečku se nastěhoval státní statek. Řada venkovských zámků v Čechách, ve kterých se socialističtí zemědělci usadili, jejich velmi svérázný způsob zacházení nepřežila. Zámek v Bolechovicích měl štěstí. Od naprostého zániku jej zachránil prodej soukromé osobě v roce 1975.
Položíme kámen pro Emilii
Ty, kteří zahynuli v nacistických koncentračních táborech, připomínají kameny uložené do chodníku. Stolpersteiny, doslova kameny, o které se zakopává či má zakopnout, si jako značku patentoval německý umělec Gunter Demnig v roce 2006. První kameny vsadil do dlažby v Kolíně nad Rýnem a v Berlíně už na začátku 90. let. Nyní jsou jich v Evropě položeny desítky tisíc. Jedná se o dlažební kostku, do které je zasazena mosazná destička se jménem, datem narození a datem a místem úmrtí. Emilii nezůstali v Čechách žádní příbuzní. Kámen čtenářce Hvězdy na slunečném ranči, jejíž příběh mohl být po 80 letech odvyprávěn, zasadí před dům v Soukenické 9 Městská knihovna v Praze. Osazení kamene proběhne 10. června 2020 v jednu hodinu odpoledne ve spolupráci s Veřejně prospěšným spolkem na podporu osob dotčených holocaustem.
Napsaly Lenka Hanzlíková a Jana Kozáková