V osobě Jana Slavíka vstoupil na půdu české a středoevropské historiografie badatel, který neváhal prudce kritizovat své učitele Pekaře a Bidla a vůbec celou tzv. Gollovu školu. Tuto kritiku dějepiseckých „polobohů“ však Slavík – tento břitký polemik, věnující se problematice českých a ruských dějin – podpořil i podnětnými metodologickými impulsy, které hledal kupř. v sociologii či marxistické teorii. Dlouhé roky Slavík působil jako ředitel Ruského zahraničního archivu při Ministerstvu zahraničních věcí, kde čerpal z mohutné pramenné základny.

Přednáší Jakub Rychtar.