3. 1. 2024, WEBREDAKTOR

3. ledna 1924 zemřel známý básník, spisovatel a dramatik. Václav Drašnar z Oddělení pragensií připomíná 100. výročí jeho úmrtí.

Tip! Půjčte si knihy Jiřího Wolkera v katalogu nebo si projděte výběr na konci článku.

Spisovatel 23 (?) let


Lesní památníček

V Tatranské Poliance 8. XI. 1923: „Při plném a jasném vědomí, po dobrém a spravedlivému uvážení pořizuji takto: Pochován chci být v Prostějově, chci míti na hrobě malý vojenský břízový kříž s nadpisem nejprostším Jiří Wolker, spisovatel, 23 (?) let. Sám bych si z duše přál, aby tento papír stal se zbytečným cárem a já byl vrácen k práci a k životu. Smrti se však nebojím, neboť na ni nevěřím, neboť ‚La morte? Sans elle l´éternité n´apparaitrait nouvelle’.“ (Smrt? Bez ní by se věčnost nejevila novou.)

Návrh nápisu na vlastním hrobě Wolker ještě trochu změnil na onen čítankově známý, ale papír, psaný už těžko čitelným písmem se, žel, cárem nestal. Česká literatura za dva měsíce přišla o velkého básníka. A také jednoho z  nejmladších – podobně jako v případě Karla Hynka Máchy, Karla Hlaváčka, Jiřího Haussmanna, Jiřího Ortena nebo Václava Hraběte. Jiří Wolker umírá v Prostějově, kde se před 24 lety narodil. Odchází tedy ve věku, kdy dnes řada lidí teprve začíná činný život.

Potom
nad tebou a křižovatkou
velké světlo rozsvítí se.
Divem ztichneš jako pěna.
A v tom světle políbí se
muž a žena.
To už ani ve snu není,
to je spíše probuzení.

(Smrt, Těžká hodina)

Tady jsou paláce a tady podkroví…


Obálka sbírky Těžká hodina

Jiří se narodil roku 1900 do rodiny bankovního úředníka. Podle rodinné legendy přišel hornický rod Wolkrů na Moravu z Anglie. Kořeny lze ale vystopovat jen do 16. stol. k německým soukeníkům Walckerům. A německy znamená Walcher soukeník-valchář. Rodinné legendy bývají ošemetné, jenže Walker je v Anglii příjmení asi stejně četné jako u nás Procházka.

Rodina přála vzdělání a umění, a tak začal nejstarší potomek studovat na prostějovském gymnáziu. Věnoval se hudbě a malování, mnoho četl a cvičil v prostějovském Sokole. Už v devíti letech začal skládat první, dětské básničky, o pouhých šest let později už píše pravidelně. Z jeho tvorby je cítit talent. V 16 letech se Wolker poprvé přihlásil do skautského tábora na Vysočině, vedeného samotným zakladatelem hnutí u nás Antonínem Benjaminem Svojsíkem, aby se v přírodě otužil na těle a zušlechtil na duchu. Zvlášť koncem války doléhal na obyvatelstvo hlad a nedostatek, který se dobře situované rodiny Wolkrů fatálně nedotýkal, ale byl patrný všude kolem. Pamětník z kraje pod Lipnicí, kde začínající básník tábořil, vzpomínal na válečná léta takto: „Letos zjara a v létě jezdili lidé z velkých měst i z Prahy a z Vídně na venkov kupovat brambory a s pláčem a velkou prosbou po vesnicích prosili rolníky, aby jim prodali nějaké kilo bramborů … Každou cenu by dali, jen když jim nějaké brambory prodali, neboť ve větších městech byla veliká bída.“

Zásobovací systém v monarchii se koncem války prakticky zhroutil. Jenže u hladu, odvodů a úmrtních oznámení z front nezůstalo. V posledním roce války se v Plzni střílelo do hladových dětí. Střelbu jich tenkrát nepřežilo šest. Rok před tím, 27. dubna, si střelba do hladové demonstrace ve Wolkrově rodném Prostějově vyžádala 24 obětí a mnoho desítek zraněných. K tragédii došlo jen kousek od budovy gymnázia. Wolker a jeho spolužáci utíkali před rakouským důstojníkem na koni s tasenou šavlí a spatřili hororové scény na ulici. V básních z té doby bezprostřední reakci na tyto události, bídu i propastné sociální rozdíly nenajdeme. Těžko si ale lze představit, že se citlivého 17letého mladíka nedotkly a časem se neodrazily v jeho postojích, snaze o lepší uspořádání světa a zprostředkovaně i v tvorbě.

Tady jsou paláce, – tady podkroví,
tady jsou sytí, – tady hladoví,
jedni jsou otroci, – druzí diktátoři
a všichni jsou choří.
Svět je jak srdce kulatý
a je-li do půle rozťatý,
- umírá.

(Balada o snu, Těžká hodina)

Ráj srdce a labyrint 20. století


Obálka knihy Balady

Rok po skončení války začal mladý Wolker studovat v Praze práva. Studium ovšem doplňoval přednáškami na filozofické fakultě. Poměry nebyly podle svědectví Wolkrovy matky po válce lepší a „nesnesitelná drahota potřeb životních nepolevovala“. Živit syna na studiích nebylo lehké ani pro Wolkrovy rodiče s nadstandardními příjmy. Ve školách se v poválečném nedostatku prakticky netopilo, studenti posluchárny „zadýchávali“. Mladému posluchači s řadou zájmů, návštěvami kaváren i občasným nočním flámováním bylo nejspíš trapné žádat otce, se kterým na rozdíl od matky neměl vřelé vztahy, o další příspěvky na jídlo. Zde byl možná jeden z důvodů Wolkrovy náchylnosti k smrtelnému onemocnění tuberkulózou – kdysi hotovou metlou zejména chudých a podvyživených, která se však nevyhýbala nikomu.


Portrét Jiřího Wolkera

První rok svého pražského pobytu bydlel Wolker na Hradčanech, v dnešní Mickiewiczově ulici (č. o. 15), druhý rok na Smíchově Na Celné (č. o. 4). Místo jeho pobytu dnes připomíná pamětní deska. Zde také dokončil svou první, lyrickou sbírku, která se původně jmenovala Ráj srdce. Jenže Wolker si se svým spolubydlícím, básníkem Zdeňkem Kalistou, název údajně vyměnil za Hosta do domu. Wolker v r. 1921 vystoupil z katolické církve a v témže roce pod Kalistovým vlivem vstoupil do komunistické strany. 20. století bylo ovšem plné zvratů – v lidských osudech, ale také v interpretaci událostí a pochopitelně i uměleckých děl. A tak si oba přátelé neprohodili jen název sbírky, nýbrž i světonázor. Wolker ve straně zůstal a Kalista, už jako vážený profesor historie, byl r. 1948 pro své pravicové názory a katolické smýšlení vyhozen z univerzity. Vyhazovem to ale neskončilo – v padesátých letech byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 15 letům vězení. Toho se už Wolker ale nedožil.

Přátelství s Kalistou ochladlo a Wolker se přestěhoval na druhý břeh Vltavy, do svého třetího pražského podnájmu v Černé ulici (č. o. 14), u rodiny Teigů. Tedy přímo do epicentra levicového kulturního hnutí. Bydlel s autorem proletářské poezie Jindřichem Hořejším a pochopitelně měl možnost stýkat se synem bytné, Karlem Teigem, vůdčí osobnosti sdružení levicových umělců Devětsil. Byt, spolu s kavárnami Union a Slavia, sloužil sdružení za spolkovou místnost. V téže době se Wolker stal hlavním představitelem tzv. proletářského umění – díky stejnojmenné, programové studii i kladně přijaté, převážně epické sbírce Těžká hodina.

Nejširší moře lidské oči jsou,
celý svět na sobě unesou,
celý svět v tisíci lodích po jejich hladině pluje:
hvězdy, květiny, ptáci, města, fabriky, lidé,
všechno, co bylo, všechno, co tu je,
všechno, co přijde.

(Oči, Těžká hodina)

Krvavá tlama kapitálu, andělé i maminčina plotna


Moře

Ve Wolkrově tvorbě se potkávají sociální i náboženské motivy, vzpomínky z dětství i „obyčejné“ věci. Autor cítil sounáležitost se vším a se všemi, čehož si všiml třeba Karel Čapek nebo František Xaver Šalda: „Jeho duše byla v nejkrásnější básnické rovnováze, v tom přešťastném položení, kdy básník nemůže stanout před žádným jevem vnějšího světa, aby necítil s ním nejhlubší spříznění, ano úplnou totožnost. ‚Tat tvam asi’, ‚To jsi ty’ – tato moudrost indické filosofické spekulace a poslední její výtěžek jest mu dána darem: prožívá ji ne jako theorema, nýbrž prostou, samozřejmou skutečnost: jako blaživý stav nitra … u Wolkera, jest to šťastný stav, který je mu dán milostí.“ Wolker svůj dar ovšem nenechá planět – pilně studuje a čte literární „konkurenci“ domácí i zahraniční.

Některé jeho básně se podobají lidovému popěvku, zvukomalebností připomínají Máchu a baladičností Erbena. Nevzdalují se mluvené řeči, a tak jsou srozumitelné i těm, kdo by po poezii nejspíš nikdy nesáhli. Mají výrazný rytmus, a hodí se tedy pro veřejný poslech. Za pár desítek let se to ukáže jako další velké plus. Wolkerovi se za první republiky dostává přívlastku „národní básník“, učí se ve školách a dává se k maturitě. Hlásí se k němu kdekdo a kdekdo si v něm také nachází to své. Minulé zřízení členovi KSČ a hlavnímu představiteli proletářské poezie pochopitelně přálo: stejně jako před válkou následovalo jedno vydání za druhým, verše se, často veřejně a hlasitě, deklamovaly. Starší generace dokázaly celé pasáže zpaměti doslova sypat z rukávu. Jen v nemnoha městech nenajdeme Wolkrovu ulici.

Wolker ale i v této době stále oslovoval i „druhou stranu barikády“; za citaci stál kromě Platóna nebo Goetha i Antonínu Cekotovi, autorovi biografie Tomáše Bati z produkce exilového Sixty-Eight Publishers. Obdiv nechyběl v zámoří ani za Alpami: Wolkra si oblíbil např. kardinál Tomáš Špidlík. Tento mimořádný vzdělanec, jenž se po r. 1951 nemohl vrátit z Vatikánu na rodnou Moravu, vedoucí duchovních cvičení pro římskou kurii a papeže Jana Pavla II., provázel Wolkrovými verši svoje hluboké teologické úvahy. A také básníkovo dílo s úspěchem prezentoval svým italským přátelům.

Na břehu ostrova Krku, na břehu z kamení
moře jsem hledal celých šest smutných dní
a moře jsem nenašel, – viděl jsem ptáka jen,
co zvlněnou perutí odlétal celý den,
by zvečera na měsíc sedl a z něho znavený
písničkou stříbrnou pad mezi pobřežní kameny.

(Moře, Těžká hodina)

Wolker a jeho železné kroužky


Obálka sbírky Host do domu

Nehledě na debaty, vedené na stránkách sborníků, časopisů a novin (r. 1925, u příležitosti výročí úmrtí r. 1934 a r. 1948), a ne vždy pro Wolkra příznivé ve smyslu předhazované přecitlivělosti, jednoduchosti vyjadřování nebo maloměšťáctví, stal se Wolker už za života jedním z největších českých básníků. Získal si manuálně pracující i intelektuály, komunisty i liberály, materiálně i duchovně zaměřené čtenáře. Čím se dá vysvětlit síla sdělení a tolik vzácná shoda těchto tří běžně protilehlých a často nepřátelských skupin? Možná Wolkrovou doširoka rozevřenou náručí, možná spontaneitou tvorby, možná obrovským nadáním, koncentrovaným do krátkého života.

Nebo nám snad napověděl moudrý Sókratés prostřednictvím Platóna, když poučil recitátora homérských veršů takto: „Ta schopnost dobře mluvit o Homérovi není totiž u tebe odborné umění, nýbrž božská síla, jež tebou hýbá, právě tak jako v tom kameni, který pojmenoval Eurípidés magnétským, avšak většinou jej nazývají héraklejským. Ten kámen totiž netoliko přitahuje železné kroužky samy, nýbrž i vkládá sílu do těch kroužků, takže zase mohou dělat totéž, co ten kámen, přitahovat jiné kroužky, takže někdy visí velmi dlouhý řetěz kousků železa a kroužků držících se jeden druhého; a u všech jich je ta síla zavěšena na onom kameni. Takto i Múza dělá sama některé lidi básnicky nadšenými a skrze tyto nadšené se zavěšuje řetěz jiných přicházejících v nadšení.“

Přidají nastupující generace četbou poezie i svoje „železné kroužky“? Nebo jejím psaním i další „magnétské kameny“, jakým se zdá být Wolker?

Tato krása je příliš těžká pro člověka jediného,
moji přátelé jdou za hlasem zvonu okusit se mnou štěstí všeho,
ale i pro nás je příliš veliké a těžké toto štěstí,
dej, Bože, ať všichni lidé jsou naši přátelé, ať přijdou a pomohou nám je nésti.

(Svatý kopeček, zařazeno do sbírky Host do domu)

Připravil Václav Drašnar, Oddělení pragensií

Mohlo by vás zajímat

Atributy k fotografiím: 1. Wolkerova busta v Tatranské Poliance, kde se Wolker léčil 2. Lesní památníček na Vysočině, kde Wolker pobýval na skautském táboře 3. První vydání Těžké hodiny z r. 1922, nakl. V. Petr, linoryt Josefa Čapka 4. Balady z r. 1964, nakl. Čsl. spisovatel, grafika Božena Bruderhansová 5. Moře, Dr. Karel Farský 6. První vydání Hosta do domu z r. 1921, linoryt Jana Zrzavého. Foto 1,2 Wikimedia Commons, ostatní archiv autora.

SDÍLET NA FACEBOOKU