Vybíráme
20. 7. 2023, WEBREDAKTOR

Václav Drašnar píše zevrubně a zasvěceně o Josefu Jungmannovi, který se narodil 16. července 1773, a letos tak oslavil 250 let od narození.

Tip! Půjčte si publikace o Josefu Jungmannovi v katalogu nebo si projděte výběr na konci článku.

Tisícihlavé davy


Chalupa, kde se narodil Josef Jungmann

Až tisícihlavé davy se v červenci každoročně scházívaly v Hudlicích u Berouna, aby si připomněly výročí narození zdejšího slavného rodáka. Hudličtí výročí slaví dodnes, vlastenecké poutě s ohromnou účastí z celého Česka, Slovenska i ciziny patří ale už od první světové války minulosti.

Výrazu „dav“ by návštěvníci prvních slavností v devatenáctém století asi úplně nerozuměli. A slovům „ohromný“ a „výraz“ také ne. Spíš by jejich význam vycítili či odhadli. Slovo „dav“ je totiž „uměle“ vytvořeno, výraz „ohromný“ byl přejat z ruštiny a termín „výraz“ z polštiny. Slova byla do českého prostředí uvedena a češtině přizpůsobena právě Jungmannem a jeho spolupracovníky. A pokud je předchozím větám rozumět, pak úspěšně.

Z ševcovské chalupy do Karolina


Z interiéru rodného domu J. Jungmanna v Hudlicích

V červenci 1773 se rodina hudlického ševce rozrostla už o šestého potomka – Josefa. Kdo mohl tehdy tušit, že právě přišla na svět jedna z nejvýznamnějších osobností našich dějin? Z deseti dětí u Jungmannů se dospělosti dožila jen polovina. Předkové z otcovy strany přišli podle rodové tradice z Duchcova za prací ve rtuťových dolech. Jungmannova matka pocházela z nedaleké hájovny Na Králi. V téže hájovně se mimochodem o necelých sto let později zvláštní náhodou seznámili Miroslav Tyrš s Jindřichem Fügnerem a připadli zde na myšlenku založení Sokola.

Svým dětem dopřáli chudí rodiče vzdělání: Josefův bratr Jan se stal knězem, bratr Antonín dodnes uznávaným lékařem-porodníkem. Jeho přičiněním vznikla pražská porodnická škola, která vychovala desítky kandidátů medicíny, skoro 10 000 porodních babiček a přes 1500 kandidátů tzv. chirurgie. Josef studoval nejprve na piaristické škole v Berouně, na piaristickém gymnáziu v Panské ulici v Praze, poté na filozofické a právnické fakultě. Živit se na studiu kondicemi bylo tehdy samozřejmé.

Na filozofické fakultě ovlivnili mladého studenta mj.: matematik Stanislav Vydra (známý ze seriálu F. L. Věk v podání Miroslava Růžka), náchodský rodák, meteorolog, iniciátor klementinských měření Antonín Strnad a rodák z lužické Ostritze, jen kousek od českých hranic, profesor „krásných nauk“ Karl Heinrich Seibt. Když v čase a prostoru přeskočíme až do roku 1839, sešli se bratři z hudlické chalupy opět – tentokrát v Karolinu. Prof. Antonín Jungmann, coby odstupující rektor, zde tehdy předal insignie novému rektorovi Josefu Jungmannovi, dříve děkanovi filozofické fakulty. A další bratr, Jan, při té příležitosti sloužil slavnostní mši jen kousek odtud, v Týnském chrámu.

Když i obrozenci česky jen koktali


Portrét Josefa Jungmanna

Ještě jako mladý student filozofie byl jednou Jungmann pozván k strýci na venkov, kde se sešlo několik příbuzných. Venkované rozprávěli po česku plynně, jen pan student v řeči škobrtal, přeříkával se a občas nemohl najít v mateřštině správný výraz, takže se mu vlastní teta vysmála, že česky jen koktá. A mladý Jungmann se zastyděl… Zde možná nastal jeden ze zlomových okamžiků v životě vůdčí osobnosti tzv. druhé generace obrozenců. Po vystudování fakulty se Jungmann přestěhoval do Litoměřic a vyučoval zde na místním gymnáziu. Za hodiny češtiny přitom nepobíral plat. Později odešel do Prahy, kde se stal ředitelem Akademického gymnázia. Češtině vyučoval rovněž na filozofické fakultě.

V době Jungmannova mládí a ještě dlouho poté se v úřadech, na školách, v hospodářské sféře i ve vyšších společenských kruzích mluvilo a psalo v němčině. Řada z dalších našich velikánů měla německé nebo německo-židovské předky, vyrůstala v jinojazyčném prostředí nebo smíšených rodinách a český jazyk zprvu neovládala vůbec nebo jen málo. Namátkou jmenujme alespoň Josefa Dobrovského, Jana Svatopluka Presla, Jána Kollár, Boženu Němcovou a Karla Havlíčka, později už zmíněného Jindřicha Fügnera a Miroslava Tyrše a ještě později třeba Terezu Novákovou nebo Pavla Eisnera.

Komunikovat česky tehdy neskýtalo téměř žádné výhody, spíš naopak, a v případě obrody českého jazyka a později rozvoje domácí literatury, umění a věd to pro průkopníky znamenalo jen nezištnou, úmornou práci s nejistým efektem. Nabízí se tak otázka: Co je to všechny tenkrát jenom napadlo? A hlavně proč?

Atala


Hotel V Lázních u maltézského kostela, kde pobýval slavný francouzský spisovatel Chateaubriand, shodou okolností rytíř maltézského řádu

Jen kousek od Karlova mostu, na rohu Saské a Lázeňské ulice, zastavil v 24. května 1833 kočár. Vystoupila z něj nenápadná postava a zmizela v luxusním hotelu V Lázních. Do Prahy právě zavítal François René de Chateaubriand, význačný diplomat a slavný spisovatel, autor spisu Duch křesťanství a v dějinách světové literatury významné novely Atala. Pražský hrad tehdy poskytl útočiště v exilu francouzskému králi  Karlu X. a Chateaubriand za ním přicestoval s diplomatickým posláním. V Česku nebyl tento „Bourbonovec ctí, royalista rozumem a přesvědčením, republikán vkusem a charakterem“, zásadami i zaměřením tolik rozdílný od svého kolegy ve službách Francii Talleyranda, tak úplně neznámý.

Jeho povídka Atala vyšla v r. 1801 francouzsky a byla, na svou dobu bleskovou rychlostí, Jungmannem přeložena a vydána i u nás r. 1805. Překladateli se podařilo dokázat, že čeština je schopna vyjadřovat i nejmodernější umělecké obsahy, což tehdy nebylo samozřejmé. Podobný význam měl i překlad z angličtiny a vydání Miltonova Ztraceného ráje o šest let později. Kdo ví, zda se autor nesmrtelné novely a překladatel jeho díla v Čechách potkali? Vyloučené to není, ale spíše ne, žádné doklady o tom se zatím nenašly.

Kyslík, smrdík, voník


Pomník na Jungmannově náměstí, odhalený v r. 1878. Autory byli V. Levý a L. Šimek

V dobách Jungmannova mládí byla za vzor dokonalosti považována veleslavínská čeština. Jenže doba byla už dávno jinde a jazyk renesance už logicky nemohl odpovídat běžné ani odborné komunikaci. Platilo to zvlášť ve slovní zásobě. A tak, jak už jsme zmínili v úvodu článku, Jungmann se svými spolupracovníky a následovníky na základě češtiny „uměle“ vytvářel nová slova nebo je přejímal z ostatních slovanských jazyků a citlivě a ústrojně přizpůsoboval češtině. Pocházela zejména z polštiny a ruštiny a byly jich tisíce; mezi nimi „slovník“, „mluvnice“, „podmět“, „kolmý“, „vzduch“, „příroda“ nebo „chlum“.

Zvlášť v rychle se rozvíjejících přírodních vědách, technice nebo medicíně bylo třeba nových výrazů, např. názvů exotických živočichů nebo chemických prvků. Zde s Jungmannem spolupracovali odborníci, mezi jinými Jan Svatopluk Presl. Oba měli své následovníky. Ne všechny jejich návrhy se ujaly. A tak jsme kromě kyslíku, dusíku nebo hliníku mohli mít v periodické tabulce prvků i „ďasík“ (kobalt), „voník“ (osmium), „smrdík“ (opět osmium), oblázík (křemík), „kostík“ (fosfor), „chaluzík“ (jod, podle slova chaluha) či „řasík“ (opět jod).

Nejen Slownjk


Obálka Slovníku česko-německého

Jungmann stál u vzniku prvního českého vědeckého časopisu Krok. Jeho kniha Slovesnost sloužila jako naše první teorie literatury i slohová čítanka. „Saustawný přehled spisů českých s krátkau historií národu, oswícení a jazyka“ pak představuje jeho Historie literatury české. Stěžejním dílem, které shrnulo a rozvinulo slovní zásobu a které stojí v základech novodobé češtiny, ale zůstává Slovník česko-německý.

Třicet let sbíral „náš Mladoň, tichý genius“ (jak ho nazýval K. V. Rais) slůvko po slůvku, větu po větě, příklad po příkladu, aby z nich nakonec sestavil pětisvazkový monument. Nebyl ovšem úplně sám, za všechny spolupracovníky jmenujme alespoň jeho syna Josefa Josefoviče, Pavla Josefa Šafaříka, Václava Hanku nebo rodinného přítele Jungmannových, turnovského rodáka, pátera Antonína Marka. Titánské dílo, na kterém Jungmann pracoval při rodině, zaměstnání i ostatních buditelských aktivitách, mělo 4689 stran a obsahovalo asi 120 000 výrazů, vč. převzatých nebo nově utvořených. Jungmann za něj obdržel císařský řád a byl povýšen na dědičného rytíře.

Když Jungmann v Praze humříl


Hrob J. Jungmanna na Olšanech, foto Ondřej Žváček, Wikimedia Commons

V roce 1847 Jungmann umírá. „Když Jungmann vyvstal, byla čirá noc, když se s námi rozloučil, měli jsme již bílý den,“ napsal o několik let později Jan Neruda. Svědčí to o obrovské úctě, ve které předního obrozence chovaly generace našich předků. A platilo to i o „obyčejných“ lidech.

Božena Němcová tehdy poslala Karlu Havlíčkovi do Pražských novin dopis, líčící vzrušenou atmosféru okolo Jungmannova pohřbu: „Selka z okolí Domažlic se ptala svého krajana, proč se chystají tak ‚velké smutkové slavnosti‘, koho že to ‚dav lidu oplakává?‘ A sedlák jí odpověděl upřímným, mile prostosrdečným způsobem: ‚Slyšel jsem, že humříl v Praze jeden svatý muž.‘“ Průvodu na pohřbu všestranného učence se zúčastnilo 10 – 15 tisíc lidí. Nejen v Praze, ale po celých Čechách, na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku i ve Vídni byla uctívána Jungmannova památka smutečními slavnostmi a zádušními bohoslužbami. Během nich býval před oltářem vystaven pultík s rozevřeným Slovníkem. Výtisk Slovníku v ozdobné vazbě spočíval i na nebožtíkově rakvi, nesené pražskými ulicemi.

Na Jungmanna, jeho odkaz i ostatní buditele se právě 250 let po narození sluší opět vzpomenout. Tak jako si v nelehkých 50. letech vzpomněl duchovní, překladatel a básník Miroslav Matouš ve znělce pro pěvecké sdružení nakladatelství Melantrich, zhudebněné Josefem Bohuslavem Foersterem:

Rodná řeči, sterá ústa bdělá
v dávných jitrech nám tě probouzela.
Kéž nám tebe, plnou požehnání,
český zpěv a česká kniha chrání!

Připravil Václav Drašnar, Oddělení pragensií

Výběr z knih

Dalčí tematické výběry

Atributy k ilustračním obrázkům

Foto Jungmanova hrobu: Ondřej Žváček, CC BY 4.0 <https://creativecommons.org/licenses/by/4.0>, via Wikimedia Commons, ostatní fotografie archiv Pragensií a Václava Drašnara. Obrázek v perexu je portrét Josefa Jungmanna od Antonína Machka, Ablakok, CC BY-SA 4.0 <https://creativecommons.org/…es/by-sa/4.0>, via Wikimedia Commons.